Řeknu vám,měla jsem štěstí...Dlouhá léta od puberty problémy s menstruací,buď byla dlooouho,nebo vůbec..Došlo to až k tomu,že mi lékaři řekli,že nikdy děti mít nebudu..Kvůli spoustu lékařských a vědeckých závěrů.No a pak jsem narazila na mého úžasného gynekologa.Dnes už je bohužel v nebi.Byl to skvělý člověk a lékař!!A ten mi zjistil hormonální v podstatě nerovnováhu mého těla takovou,že v podstatě většina žen musí brát antikoncepci aby neotěhotněla.A já naopak,musela brát hormony,abych otěhotněla.Je to řečeno velmi jednoduše.Celý život mám od antikoncepce pokoj,ale vždy,když jsme s manželem se rozhodli pro dítě,zašla jsem ke svému lékaři,ten mi nasadil hormonální léčbu a zadařilo se..Někdy to trvalo několik měsíců,někdy méně..A tak se postupně mi narodily 4 děti.3 synové a dcera.

A mámou?Tou jsem se nestala hned po narození mých dětí.Byla to velká dřina celých dnes už 24 let(tolik je mému nejstaršímu synovi s Downovým syndromem).Když to tak shrnu do kostičky,tak Downův syndrom u syna-operace srdce v jeho 6 měsících,strach o jeho život,každodenní péče ,aby vůbec ve 3 letech začal chodit,psychická výdrž tak,abych mu ze sebe dala co nejvíc jako máma,která ho miluje nadevše na světě..Pak narození druhého syna,který ve 14 letech dostal rakovinu(před 7 lety ve chvíli,kdy jsem čekala mou dceru).To byly pro mne snad nejhorší chvíle v životě.Byla jsem ve 4 měsíci,synovi se čas od času spouštěla krev z nosu.Pak už i v noci polykal..V Motole jsme absolvovali všechna vyšetření,která byla možná.To už jsem byla před porodem a lékaři sdělili verdikt-rakovina.Takže já z porodnice jela do Motola a tam trávila půl roku léčby se synem,kojila mou malou v ordinacích,čekárnách,lékařských pokojích,bydleli jsme navíc 50 km od Prahy a jezdila jsem sem a tam několikrát denně,starala se ještě o mého postiženého syna a dalšího syna,barák...Vůbec nevím,jak se mi to podařilo přežít a zvládnout.Dnes je snad vše vpořádku..Syn je do konce života pod lékařským dohledem,pravidelné kontroly a tak..Však to znáte..No a po tomto odbočení-narodil se mi třetí syn.Klucí jsou od sebe 2 a 3 roky.24,21 a 19 let.Dcera 6 let.

Byly doby,kdy kluci byli malí,postižený syn měl asi tak nějak 5 let,pak další syn 3 roky a čerstvě narozený třetí syn.A já starý sportovní,ale bytelný kočárek,s boudičkou..Bydleli jsme v Praze a já s nimi hodně jezdila metrem.Dnes bych to fakt nedala!Postižený syn seděl v kočárku,protože špatně chodil,druhý syn seděl na boudičce a třetího jsem měla na sobě v zavazovacím šátku.A tak jsem vyjížděla a sjížděla jezdící schody v metru.Asi to byl pohled pro bohy a lidé si museli ťukat na čelo..No co co..Zvládnout jsem to hold musela

A před 6(skoro 7 lety-letos jde dcera po odkladu do 1.třídy) se mi narodila má dcera.Úžasné stvoření.Vydá za 10 dětí!!.Je to hyperaktivní osobnost,a když říkám osobnost,tak to se vším všudy!!Od narození hlas jako zvon.Decibely,že praskají ušní bubínky!Chytré stvoření,zvídavé,přemýšlivé,a šíleně upovídané!Nezavře tu pusu a nezavřeNěkdy mám pocit,že snad nasává všechny informace o všem a o všech snad ze vzduchuOpravdu se od ní učím jako člověk i jako žena.Vše vnímá natolik,že ve svých skoro 7 letech má rozum jak má babička.A jak se parádí!To jsem nezažila.Já sice mám ve svých genech módu a podobné nesmysly,ale my například během chvilky stojíme hotoví u dveří a ona se jde ještě několikrát převlíct,protože prostě to neladí,a několikrát si vymění své malinké kabelky a náramky a korálky a nakonec z toho vyjde úplně něco jiného,no katastrofa!!Ale moc pěkná!

A tak jsem se stala mámou

Ale mé dceři tady snad věnuji extra příspěvek..To někdy stojí fakt za to