Jak už někdo možná ví, máme na nejmenovaném místě malý obchůdek s potřebami pro výtvarníky. Jelikož je doba zlá, snažíme se prodej podpořit nějakými aktivitami, abychom tu zlou dobu nějak proklepaly, zaplatily nájem a nemusely po devatenácti letech krámek zavírat.
Protože rády tvoříme (Což by na Fleru nejspíš nikoho nenapadlo 
), a zároveň máme kamarády výtvarníky, rozhodly jsme se pořádat kurzy olejomalby. Baví to nás, baví to naše zákazníky, a hodně z nich už chodí na kurzy pravidelně.
Cena kurzu sice není nejnižší, ale když se uváží, že v ní je plátno, zapůjčení barev, štětců, a hlavně odborný dohled výtvarníka, není ani nijak vysoká.
Takhle jsem se to dneska snažila vysvětlit jednomu pánovi, kterej projevil o kurz zájem.
No, zájem. To jsem si myslela. Později mi došlo, že pán jenom čekal na autobus do Příbrami a ten jel až za půl hodiny. Možná měl namířeno jinam, to já si jen tak zjednodušuju, a zákazníkům, kteří nám přijdou držet přednášky o ničem, pak kouknou na hodinky a vystřelí, říkám čekatelé na autobus do Příbrami.
Zkusím přetlumočit náš dialog. Podotýkám, že pán byl Slovák, a já tímhle přepisem chci jenom interpretovat náš rozhovor, nikoli zesměšňovat Slováky, který mám moc a moc ráda. (Jo, a slovensky moc neumím, tak nechť mi rodilí mluvčí prominou případný chyby!)
Mal som záujem o ten kurz. To je dobré toto, to ma velmi zaujalo, velmi. Iba ta cena je privysoká, to sa mi nepáči. Veď tisíc korún, to ako začo?!
Jak za co? Dostanete plátno. Půjčíme vám jakýkoli barvy, i ty nejdražší kobalty. Půjčíme vám štětce.
Uděláme vám kafíčko a můžete si u něj i popovídat s ostatníma kurzistama nebo s paní výtvarnicí a ...
Ja nepijem kávu a nefajčím, prosím pekně. Toto nie, toto ma nezaujíma, sedieť s akýmisi starými babami a tárať somariny. Ja sa chcem učiť, nie tárať. (Mrknul na mě.)
No, bavit se nemusíte, ani pít kafe. Můžete sedět a malovat. Budete mít k ruce výtvarnici, která vám bude pomáhat a radit. A jakou cenu za kurz byste si tak představoval? Uvědomte si, že jste tu šest nebo i víc hodin...
Šak všetko si prinesiem svoje, ja, aj farby, všetko.
Ale tady máte odbornej dohled, a paní výtvarnice se vám opravdu maximálně věnuje, naučí vás, kam sáhnout, jakých se vyvarovat chyb, poradí vám. Za to ji platíme, a i to se promítá do ceny, to si taky uvědomte.
A prečo ju platíte?
No a jak jako jinak? Snad jí musíme za práci zaplatit, ne?
Šak náčo?! Keď tu je, nech tu je, šak ju nemusíte platit! Veď keby som chcel, možem si tu na tej vysokej škole zrobiť jeden semester tohto malovania, a tam ma to taky naučia. A lepšie. Žiadne platené rady nepotrebujem.
Zde jsem, obluzena jeho logikou, jen zalapala po dechu.
Toto kto robil?, ukázal na můj obraz. To sa mi páči, to je profesionálne urobené.
Ukolébána a zklidněna jeho pochvalou, vstřícně jsem se ho zeptala, jen tak informativně, kolik by si
teda za ten kurz představoval.
Vypálil na mě, že maximálně tři stovky, a ani přitom nemrknul.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že tři stovky by rozhodně nepokryly pomalu ani cenu plátna, který je několikrát šepsovaný a zbroušený a ...
Netreba. Farby si donesiem svoje a plátno si kúpim tuná v supermarketu, nepotrebujem toto vaše.
A tady by mohlo mé vyprávění končit.
Jenže ... má ještě dodatek, kterej bych nazvala: Jak jsem se zapomněla.
Pán ještě třikrát fundovaně promluvil o naší zbytečné výtvarnici a jal se diskutovat o levnějších cenách plátna v supermarketu.
To už jsem mu ale s úsměvem skočila do řeči a pronesla jsem něco, za co se ex post trošku stydím, ale zároveň jsem ... ráda:
Pane, já vám dám jednu dobrou radu. A dám vám ji zadarmo. Plátna ze supermarketu nejsou plátna, ale umělohmotný sračky, a tak nějak všeobecně stojej za hovno.
Načež pán (kupodivu nepohoršen) odkráčel k autobusu na Příbram.
A já (kupodivu již klidná) ... konečně dopíjím svoji ranní kávu. 
