Začalo to docela nenápadně. Šla jsem po ulici a v tom se to stalo. Tvůrčí nápad! Praskajíc ve švech inspirací a nadšením jsem při cestě domů už cosi čmárala na papír, abych náhodou cennou myšlenku nezašantročila v hlubinách své tvořením pomatené mysli.

Plna odhodlání jsem vytáhla krabici se zbytky látek a vypravila se na naši první schůzku po patnácti letech. Byla jsem nervózní a zvláštně natěšená zároveň, jak to při takových setkáních bývá.

Jmenuje se Lucznik Finess 884. Možná ho taky znáte. Je to Polák. Dnes už trochu oprýskaný životem, ale zamlada to byl takový štramák, že maminka souhlasila, že si ponechá tatínka, když ho dostane.

Maminka s ním vždy komunikovala hladce, bez nutnosti pobídek, výhrůžek a plačtivých proseb. 

Začalo to poněkud rozpačitě. Nevím, zda byl uražen dlouhým  nekomunikováním, či mu nebyl příjemný pohled na mou tvář, ale drhlo to. Čekala jsem, jak se situace vyvrbí. Začala jsem litovat, že jsem se s nikým nedomluvila, aby mi zavolal. Měla bych důvod omluvit se ze schůzky. Seděli jsme a zírali na sebe.

Nadechla jsem se a otevřela nové téma rozhovoru. Když pochopil, že jsem nešťastná z podivných spletenin, které neměly být výsledkem naší interakce, ustrnul se a dál naše konverzace plynula hladce.

Až když přišlo na řadu zašívání suchého zipu. Toto téma ho nenechávalo klidným, často vzkypěl vzteky a odmítal se o tom bavit. Když jsem se ho snažila laskavými slovy uklidnit napadlo mě, že má nějakou negativní zkušenost. Možná z předešlého života. Povzbuzovala jsem ho, aby překonal svou úzkost a zatnul zuby. Hovořila jsem o jeho druzích kladně a odvolávala se na jeho národní hrdost. Marně. Odpověděl mi přetrženou nití.

Po několika hodinovém úsilí jsem byla na pokraji psychických sil. Začaly se mi klepat ruce. Pot mi stékal do očí, ač bylo v místnosti méně jak dvacet stupňů. V očích mě pálilo. Nebyl to pot, ale slzy.

Neudržela jsem se a začala mu spílat. Zarytě mlčel. Ignoroval mé argumenty. Uchýlila jsem se k fyzickému násilí. Ani to s ním nepohnulo. Za trest mi uzmul látku, se kterou pak nešlo pohnout žádným směrem.

Byl čas učinit kroky, které by mi nikdo neschvaloval. Vzala jsem kabel a vyrvala jej ze zásuvky. Styděla jsem se pohlédnout i do zrcadla.

Chystám se na další schůzku. Tentokrát si s sebou beru kamarádku, která již s takovými typy umí komunikovat.

Děsím se chvíle, kdy budeme sami.