Nedávný blog orinočky o jejích obřích džínách mě inspiroval k tomu, abych napsala pár řádek o svém hubnutí.

Předesílám, že v mém případě se jedná o naprosto jinou třídu - ať jde o výchozí pozici, způsob realizace a míru zarputilosti :-)

Takže k té výchozí pozici - odjakživa jsem byla doma za "nežerku", ze které byla máma (a zpětně si to umím představit líp) výrazně na nervy, když jsem si stavěla hrady z polívky a hledala v mase podezřelé nitky. Takže aniž bych se o to nějak cíleně zasloužila, byla jsem titulována výrazy jako "za groš kudla" co se "schová za oteklým lanem". Konkrétně to znamenalo, že jsem ve dvaadvaceti měla obvykle 54 kilo při 170 cm a ládovala jsem se čokoládou a sušenkama horem dolem, bez následků...

V těhotenství jsem nabrala 14 kg na 68 a po porodu to velice rychle spadlo na 58 kg, kde váha zůstala a mně to bylo naprosto jedno. Ani jsem doma nemívala osobní váhu, protože jsem se o to prostě nestarala.

Čas šel dál, stresová práce a upřednostňování čehokoli před jídlem (čistě proto, že mě jíst nebavilo a zdržovalo od práce) mě pořád udržovalo někde těsně nad podvyživeností. Před třemi lety jsem změnila práci. A helemese, najednou klídek, závodní jídelna s dobrými obídky, a začalo se mi dařit. Nejdřív nenápadně, což maminka kvitovala slovy - no vidíš, konečně nevypadáš jak z koncentráku. A váha se začala plíživě připomínat. Když se dotkla šedesátky, pořídila jsem si váhu a dále jsem to neřešila.

Jenže vloni v létě, když jsem se kriticky zhlédla v zrcadle v nějakém lehkém letním oděvu, jsem na váhu stoupla zase. A blik blik, první digitální číslice se ustálila na sedmičce! Cože, to už mám víc než těsně před porodem? Brrrrr. Tak to tedy ne!

Okamžitě jsem zavrhla diety typu rozdělená strava, tukožroutská polívka atd., věděla jsem, že bych na to neměla sílu. Zavrhla jsem (přiznávám) i nějaké zvláštní sportovní výkony. A protože jsem člověk racionální a matematicky založený, zaujalo mě počítání kilojoulů...

Postupně jsem si vytvořila a na webech posháněla velkou databázi  energetických hodnot jednotlivých potravin. Zjistila jsem si optimální kalorický příjem pro redukci hmotnosti - 5000 kJ. Naučila jsem se přepočítávat cukry, tuky a bílkoviny na energii a hlídat jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem, že cukry je lepší dlabat víc ráno a bíkoviny večer. Našla jsem si, jak si rozložit jídla během dne... A postupně jsem dokázala odhadnout, kolik čeho si můžu naložit.

Výsledkem mého vědeckého bádání bylo, že jsem začala snídat (což jsem nedělala) - obvykle cereálie s mlékem; začala jsem svačit (jogurt, müsli tyčku nebo tak), pravidelně obědvat - obvykle tak půlku dosavadní porce, od všeho něco, svačit i odpoledne - kousek zeleniny, a večeřet - zeleninový salát, kuřecí maso, sýr, vajíčka... Co tři hodiny, to jídlo; jediné, v čem jsem se musela omezit, bylo večerní vymetání ledničky a špajzu. Pravda taky je, že mi nějak nezbylo v jídelníčku místo na rohlíky.

A jak se to osvědčilo? Opravdu přísná jsem na sebe byla osm týdnů. A když se potom na váze objevilo 61,9 kg, to bylo v chaloupce radosti! Od té doby jsem si přestala zase jídlo počítat, i když některé návyky mi zbyly. Nicméně váhu si od loňského září držím, žádný jojo efekt ;-) a mám v úmyslu to zkusit ještě jednou, a dostat se pod šedesát ;-)

Jedna z věcí, která mi pomáhala, byly moje úspěchy. A když věděcky, tak vědecky! Každé ráno jsem se zvážila a asi takhle to probíhalo:

Přeju všem hubnoucím pevné nervy a  hodně úspěchů!