Je na čase prozradit něco málo o osobě, která vám už pár let maluje tenisky a balerínky pod označením rolinda. Jmenuju se Linda a to jméno miluju – i když jsem si prý jako úplně malá na něj stěžovala a chtěla být Ivanka jako maminka. V době mých školních let ale Lind (je vůbec nějaké ženské jméno, které by v množném čísle nevypadalo jako totální nesmysl nebo muž? Jarmil, Mart, Lenek…) moc nebylo. Vlastně jsem dlouho žádnou jinou neznala a pro lidi byla rarita, což mi naprosto vyhovovalo. Před jméno jsem přidala začátek příjmení a dodnes jsem s tou značkou spokojená.

K malování tenisek mě přivedla touha po jedněch konkrétních botách, které jsem po dva roky obdivovala v nejmenované obuvi. To zní, jako bych nechtěla dělat reklamu nějaké své konkurenci - ale ve skutečnosti je to jen neschopnost vybavit si název, prostě skleróza. Byli na nich vyšití mravenci. Hrozně se mi to líbilo, a co půl roku jsem si je chodila zkusit. Byly krásné, ale chodit se v nich nedalo – u bot taková podstatná drobnost. Když jsem pak někde na netu uviděla malované tenisky, rozhodla jsem se, že si ty mravence zkusím namalovat.

První malované plátěnky byly na světě a já začala testovat. Když se po roce intenzivního nošení barva nezačala loupat, rozpíjet ani blednout, zkusila jsem namalovat další a vložila je na Fler a… byly za 5 minut prodané!

To způsobilo naprostou euforii a zároveň děs, že takovou poptávku nebudu schopna uspokojit. Ale byla to jen náhoda, později už se nikdy moje tenisky neprodaly tak rychle. Aspoň myslím. No, o mé skleróze bude asi ještě řeč. Asi. Pokud nezapomenu.

Malování se věnuju pouze ve volném čase, proto někdy ty dlouhé dodací lhůty – většina malování se odehrává pouze o víkendech, případně o prázdninách. Ve zbylém čase jsem zaměstnaná jako pedagog, přesněji „pedagog volného času“. Tedy ne učitelka, ani vychovatelka, ale zaměstnanec DDM. Konkrétně Stanice přírodovědců. Kromě toho, že zajišťuju hladký průběh všech našich kroužků, tak také jeden vedu a týká se jak jinak než tvorby. Učím holky všechny možné i nemožné techniky a řemesla. A o totéž se snažím i každý pátek v rámci kurzů pro dospělé. Občas se mi to trochu prolne, takže účastnice mlátím pravítkem přes ruce a nechci je pustit domů, dokud jejich dílo není dokonalé.

Výhoda práce s dětmi je, že si člověk může diktovat, jak by chtěl, aby se chovaly. No, může to aspoň zkusit, ne že by to mělo nějaký efekt. A já jsem v tomto ohledu fakt přísná a kromě výuky se snažím i vychovávat. Na posledním příměstském táboře (to není tábor někde za městem, ale přímo u nás na Stanici, který děti navštěvují a spát chodí domů – díkybohu!) jsem na toto téma dostala moc pěknou zpětnou vazbu. Povídaly jsme si a najednou se mi jedna holčička začala omlouvat. „Proč se omlouváš?“ „Že jsem ti odpověděla „aha“ a hned vysvětlila, že jejich učitelce tato odpověď tak vadí, že musí za trest psát stokrát „Nebudu odpovídat aha!“ Byla jsem v šoku, nechápala jsem, jak by to mohlo někomu vadit?! „No, prostě jí to vadí, jako třeba tobě vadí hluk…“ Aha.

Má pravdu, na hluk jsem háklivá, jedna z prvních věcí, které holky na táboře učím je zavírat dveře s použitím kliky. Když moc mlátí nůžkami o stůl, podkládám jim je hadrem. Nebo jim je prostě seberu :-D

Jinak jsem ale mírumilovný a přátelský člověk a vadí mi už jen asi stopadesát dalších lidských zlozvyků. Např. jako druhou věc (hned po klice) se učíme pravidlo číslo jedna: Když mluvím já, ostatní mlčí! (Kéž by se tohle pravidlo dalo aplikovat i na dospělé). Dále mají holky zakázáno se zranit, anebo mi hlásit, že odcházejí na WC a už vůbec nechci slyšet, co tam budou dělat. To jsem ale odbočila – pravda je, že o práci s dětmi bych mohla psát ještě dlouho a o jejich rodičích ještě déle, ale to by už tak veselé nebylo.

Ale abych nebyla nespravedlivá, prozradím i pár svých zlozvyků a špatných vlastností. Tak třeba: dokončuji cizí věty – a ještě si myslím, že je to vtipné – záměrně vymýšlím naprosté blbosti. Mého bratra to přivádí k šílenství a tak se to snažím odnaučit. Fakt brácha!

Jsem závislá na internetu – miluju sociální sítě - resp. jednu "síť´" (tu s tváří), a kompenzuju si na ní svou nechuť k osobním setkáním. To neznamená, že jsem zalezlá doma, nikam nechodím a jen surfuju na netu. I když… Ba ne, mám pár přátel, se kterými se vždy ráda sejdu a pobavím. Stejně tak jako ráda trávím čas s rodinou – rodiči, bratrem a švagrovou, se kterými je vždycky veselo. Pokud za někoho nedokončuju věty…

Ale sociální síť je moje gusto, vím o ostatních a přitom se s nimi nemusím vídat a prodělávat pro mě nevýslovně nepříjemná konverzační traumata. Takže když na ulici vidím nějakého starého známého, přejdu na druhý chodník a klidím se. A pak si ho najdu na síti a ráda si s ním napíšu. To zní fakt úchylně. Že to tak taky někdo máte, že jo?

Na můj vůbec první blog je to, myslím, až dost dlouhé, takže už jen ve zkratce: miluju vítr (a je to zákon schválnosti, že mi ten zmetek ruší příjem televize), svoji kočku Dorotku (i když mi pravidelně zalehne pracovní stůl vždy, když se chystám malovat), voňavé chlapy (jeden by se mi momentálně docela šiknul – asi si dovedete představit na co, když je ženská sama – no na opravy počítače a údržbu kola přece!), čokoládu (i když mě nutí trávit tři dny v týdnu ve fitku), rozhlasové pohádky (a naopak fakt nemusím pohádky v telce)…

https://www.youtube.com/watch?v=idDzuJOKThI

Nemusíte si u mě nic kupovat, stačí, když mi dáte srdíčko ;-)