Podzim byl pro mě vždycky symbolem melancholie. Podzim, to byla vůně tlejícího listí, vítr a svíčky na hřbitově o dušičkách. A ta všudypřítomná neúprosná připomínka, že za chvíli na stromech nezbude zhola nic a bude jen šedivo, nevlídno a mrazivo. Kapky deště se často mísily se slzami. Tak často bylo člověku do pláče, ani nevěděl proč. Podzim nepřinášel mnoho dobrého. Dušičková nálada jako by prostupovala vším a radost se tiše schoulila někde v hromádce listí a ukládala se k zimnímu spánku. Jak ráda bych se byla uložila s ní.

Jak šel čas, začal se i můj pohled jaksi rozjasňovat. A nemálo tomu napomohlo fotografování. Vždycky jsem nejvíc fotila na jaře. Jaro má totiž úžasný náboj. Všechno začíná znovu, všechno je svěží a země kypí novým životem. Kdo by fotil unavený podzim?

Jak jsem ráda, že jsem si začala přes hledáček fotoaparátu víc všímat detailů. Letošní podzim pro mě znamená velkou změnu. Žasnu totiž nad tou barevnou nádherou. Nad paprsky slunce, které barvy oživují a prostupují. Nad velkými kapkami deště. Nad krajkami z jinovatky. Někdy se až tají dech, a tak nevadí, že mám boty promáčené a nohy zebou. Že se klečíc ve spadaném listí umažu až běda. Že mi, zatímco nadšeně běhám s fotoaparátem po zahradě, vystydne čaj nebo polévka. Ta nádhera za to prostě stojí.