Dokud jsem coby dívče pletla, tak z toho, co mi kdo dal a na materiál jsem nehleděla. Na svůj první svetr jsem si koupila koncem 80.let  z peněz, co mi maminka dala na stravenky, takže jsem vybrala tu nejlevnější přízi, jakou ve švadlence měli. Měla barvu jako tráva, co na ní týden spala kráva, páchla po nějakém mně neznámém dobytku, vytahovala jsem z ní kousky něčeho, co jsem identifikovala jako zbytky rostlin a kousala jak jeseter. Ale svetr se povedl, nosila jsem ho, dokud ho nesežrali moli. Byla jsem dítě z města a neměla jsem ponětí o tom, že vlna jsou chlupy z ovce, kterou jsem nakonec ani nikdy neviděla, ale začínala jsem něco tušit. Dlouho jsem pak při výběru materiálu hleděla jenom na to, aby to zas nebyla ta potfora kousavá. Až když přišly do mé domácnosti děti a s nimi internet, začala jsem se zajímat, z čeho pak asi je ta příze, kterou na miminka kupují všecky, jak povídala paní ze švadlenky. A protože na internetu dělí člověka od kýžené informace jen pár klikanců, dozvěděla jsem se, že akryl je 100% ropa, což mně nenadchlo. I žádala jsem orákulum současnosti dál o informace, až jsem se doklikala k úžasným vlastnostem přírodní vlny a objevila vlnu kvality merino. Nakoupila jsem nějakou tu dečku pro miminko, kakací kalhotky i přízi, ze které jsem bobkovi něco upletla a byla jsem tím materiálem tak unešená, až jsem začala závidět. A ... šátek na nošení dětí z buretového hedvábí jsem koupila ! Totiž já jsem ten fyziognomický typ, co na sobě neudrží gram tuku, kdyby zpucoval prase plněné kačenama a jak teplota klesne pod 22 °C, klepu se jak čivava v čekárně veterinární ordinace. Takový svetr z merina by mně zahřál, ale musel by být dlouhý až po kolena. A to by stálo haldu peněz, které bych si nedovolila z rodinného rozpočtu odklonit. Mé podvědomí tedy začalo pracovat a vyhledávat v okolním prostředí cestu k dlouhému merino svetru. A brzy ... asi tak za rok ... mne napadlo s touto informací: když má tchán ovce, bude mít i vlnu! No samozřejmě že měl. Daroval mi té špinavé smradlavé nádhery celý pytel. Kamarád gůgl mi poradil, jak ji vyprat, vyčesat a spříst. Akorát že taky kousala. Postupně jsem tchána přiměla aby mi na spásací sezonu zapůjčil celé dvě ovce, otce aby mi je převezl kombíkem na naši zahradu (auto smrdí doteď, ale všichni už si zvykli) a manžela aby postavil ovcím přístřešek. Ovečky plemena Valaška jsme pojmenovali Belina a Olina a dařilo se jim u nás dobře, dokud se Olina nenaučila krást slepicím z kurníku vejce. Jednoho chmurného listopadového dne sebou z toho kurníku škrábla a zlomila si páteř. Přísahám, že jsem jí to nepřála, nechť věčně dovádí s nebeskými beránky na stále zelených pastvinách. No nicméně se tím uvolnilo na naší zahradě jedno místo pro ekologickou sekačku a zjara jsem už z auta táhla druhou Olinu, jehňátko plemene Merinolandchaf za pouhých šestnáct stovek. Vyhráno ještě nemám, zima teprve před námi a jak jsou mé sny obvykle imbecilně pokojné, už jsem měla jeden děsivý. Vyšla jsem v něm ven, Olina mně přiběhla nadšeně vítat, teda spíše vítala ten pytlík ovesných vloček a já zůstala zaražená jak stovka hřebík do dubového prkna ... ta dobytek na sobě neměla ani chlup. Olinoooo, co jsi mi to udělalaaaa, s hrůzou jsem se probudila, no fuj. Jestli přežije zimu, hned jak začne slunko smažit, přepadnu ji s nůžkama. Jo, to hedvábí ... no v tom mezičase, tedy mezi starou a novou Olinou, jsem ho začala zkoušet spřádat, čistě z nudy :)