V pátek jsem jela na jednu akci autem a při řízení přemýšlela, jestli jsem vůbec na onom místě někdy byla. Vzpomněla jsem si na to, jak nás kdysi s bráchou bratránek vzal do kina přesně na to samé místo. Dávali Indiana Jonese a já se (jako tehdy ještě malé dítko) v noci strašně bála. Ale pak už jsem tam asi nikdy v životě nebyla....kolik to mohlo být roků....patnáct....to ne, už spíš dvacet. Ach jo, jak ten čas letí. Ale vlastně ne, co blbnu, vždyť my jsme tam hráli němce....no jo, to tehdy byl Silvestr – lítají mi myšlenky hlavou...šílené myšlenky na šílenou akci. Bylo to tehdy tak: bratránek vede soubor tanců v jednom malinkém městě. Bylo mezi vánočními svátky a Silvestrem, kdy se k nám právě tento bratránek přiřítil domů. „Teto, mám problém,“ říkal mojí mamce. „Na Silvestra jsme pozvali pár známých lidí z Německa, aby se podívali na vystoupení děcek, které se na to hrozně těší, ale nakonec jim to nějak nevyšlo a nepřijedou. Nešla bys nám zahrát němku?“ Mamka se na něho dívala s otevřenou pusou a myslela si, že si dělá srandu....ale nikoliv. „Co blázníš, vždyť mě každý u vás zná.“ Bratránek očividně posmutněl. „No jo, asi mají smůlu, co se dá dělat.“ Jenomže to bych neměla já, kdybych si nevzpomněla na jednoho klučinu, který je takový dlouholetý rodinný známý. Každý ví, že to je tak trochu blázen a nezkazí žádnou srandu. Vaří v restauraci asi třicet kroků od našeho domu a tak jsme za chvíli stáli před kuchyní této restaurace s očima nabourané srny a sepjatýma rukama. „Ty nás prostě musíš zachránit!“ prosil bratránek.....a protože onen kuchtík je opravdu blázen tělem i duší, tak se zaklonil a začal se řehnit. „O Silvestru? To by šlo, vařím až od desíti....a němce jsem ještě nehrál. Jdu do toho.“ Bratránek sice v tu chvíli nechápal, protože to bylo tak rychlé a spontánní, ale byl hrozně rád, že jeho děti budou mít to, na co se tak moc těší. A tak jsme v podvečer o Silvestru seděli všichni v sále a dívali se na vystoupení dětí. Kamarád z německého jazyka uměl jen: Ja a Super a s tím si vystačil po celou dobu vystoupení. Bratránek ještě od mě ťuknul a říká: „Mluv aspoň trochu německy, s těma jeho dvěmi slovíčky to tady nevytrhneme.“ A tak jsem muchlala do kupy jedno německé slovíčko za druhým.....no byl to opravdu zážitek na celý život. Užili jsme si tolik srandy, že se na to prostě nedá zapomenout.....a o tom svědčí i to, že jsem se vrátila nejen na místo „činu“, ale celou cestu v autě jsem se řehnila při té vzpomínce.
