Už je to skoro dva roky, co jsme seděli v kuchyni našeho rodného domu, dopíjeli lahev whisky a poprvé v životě naprosto vážně probírali plány na vznik vlastního brandu designového oblečení. Je sice pravda, že v nás obou touha po něčem takovém rezonovala už dlouho předtím, vždy šlo ale spíš o sny (takové ty z kategorie až budu velkej, tak chci být popelářem) než o plány.

Ale jak Vám zasvěceně řekne kdejaký chytrák, nejtěžší je začít a my jsme nakonec opravdu začali a pomalu si prokousali cestu až sem. Na tomto místě se sluší říct, že to byl náš otec (renesanční všeuměl, který slova o tom, že něco nejde vnímá skoro jako osobní urážku), který nám udělil rozhodující impuls a s technickou stránkou projektu nám pomáhá dodnes.

Jak jsem tedy řekl, začali jsme. Pomalu a nejistě. Před námi ležel rok přímo napěchovaný zkušenostmi, novými informacemi a slepými uličkami (těch jsme vymetli tolik, že by vydaly na solidní atlas). Prozkoumali a odzkoušeli jsme spoustu technologických postupů a spolupracovali se spoustou lidí (a přišli přitom o spoustu, spoustu nervů), než jsme se dopracovali ke dvěma zásadním poznáním. Zaprvé, že i přes všechny velké řeči inovátorů a hi-tech mágů je technologie klasického sítotisku stále jedinou spolehlivou metodou potisku triček a zadruhé, že pokud chceme dělat design podle našich představ, kvalitně a s radostí, tak musíme z výrobního procesu eliminovat všechny, kdo nám to můžou zkazit. Tedy pokud možno všechny.

Když jsme si tohle ujasnili, tak následující příhody na cestě byly najednou čím dál tím míň frustrující a čím dál tím víc vzrušující. Následující měsíce jsme strávili sháněním informací o postupech, hledáním kvalitních materiálů a spolehlivých dodavatelů. A samozřejmě zkoušením, testováním a praktickým učením.

Takže tedy: když jsme si někdy na podzim loňského roku po dlouhé řadě nezdarů ujasnili, že k tvorbě našich triček budeme potřebovat sítotisk, a že ten sítotisk budeme muset dělat vlastnoručně, začali jsme se shánět po informacích, jak na to. Dopředu je třeba říct, že chodit pro radu za odborníky (tedy tiskaři, kteří se sítotiskem živí) nemá příliš šanci na úspěch. Pokud se totiž zrovna nejedná o vašeho dědečka, tak ve vás bude pravděpodobně vidět potenciální amatérskou konkurenci a nic skutečně užitečného vám nesdělí. A nedej bože, abyste se vyptávali trochu zasvěceně. Od chvíle, kdy začnete vyzvídat nejlepší hustotu sítoviny nebo úhel přítlaku těrky, tak už z takového člověka většinou nevyrazíte ani dobrý den. Nechceme zde samozřejmě všechny odborníky házet do jednoho pytle a ani nemůžeme, protože i my jsme nakonec na pár sdílných lidí narazili a vděčíme jim za hodně, ale šance na jejich nalezení je hodně malá. Další možností pochopitelně je zaplatit si účast na workshopu, musíte ale vychytat termín a mít dost peněz. A pokud se nechcete vydat touto cestou, pak zbývá už jen internet. A na něj jsme vsadili my.

Člověk by řekl, že v dnešní éře strýčka Googla nemůže být problém nalézt jakoukoli informaci o čemkoli, ale třeba v případě sítotiskových postupů to tak úplně neplatí. Při našem hledání jsme zjistili, že tuzemské odkazy na toto téma se v zásadě dělí na dva typy. Zaprvé to jsou informace o technologii, které se nacházejí na stránkách firem zabývajících se sítotiskem. Ty jsou sice často docela obsáhlé, ale zato vždy zoufale neurčité a povrchní. A asi není třeba zdůrazňovat, že informace typu: „…šablonu tvoří osvícená fotocitlivá emulze na speciální sítovině…“, je sice dobrá pro „zasvěcený“ hospodský rozhovor, ale pro zvládnutí technologie je asi tak užitečná, jako je pro kulinářského analfabeta užitečná informace, že to kuře má upéct v troubě.

Druhý typ odkazů pak sice na první pohled dává instrukce konkrétní či konkrétnější, píšou je ale anarchisti oboru, kteří ve svých návodech operují s nástroji jako máminy silonky místo síta, pravítko místo ovrstvovacího korýtka a kreditka místo tiskové těrky. Jestli se takto dá skutečně dělat kvalitní sítotisk je otázkou, jejíž řešení přenecháváme dobrodružnějším povahám než jsou ty naše.

Klíčovým krokem za naším sítotiskovým vzděláním nakonec bylo až nalezení stránek americké společnosti Catspit production, v jejichž obsáhlém archivu jsme objevili nespočet videí, zachycujících každý myslitelný aspekt sítotiskového procesu. Od obecných postupů po tipy a triky k jednotlivým krokům, představení materiálů a jejich výhod i nevýhod, stejně jako všech nástrojů a pomůcek k tvorbě potřebných.

Po několika večerech strávených nad těmito stránkami jsme měli poměrně přesně nastudovaný pracovní postup a sepsaný nemalý seznam konkrétních nástrojů a chemikálií potřebných k výrobě a plni optimismu jsme začali hledat eshop, ze kterého bychom tyto věci objednali. A to se ukázalo být dalším oříškem. Po zevrubném prohledání internetu se zdálo, že v Čechách existují asi tři e-shopy, zabývající se prodejem (nejen) sítotiskového vybavení. Ale prodejem primárně velkoobchodním, ke kterému je potřeba IČO, kde vám ceny sdělí až při objednání zboží a kde se moc nepočítá se začátečníky. Nakupuje se zde především podle katalogových čísel a třeba o informacích, týkajících se vzájemné kompatibility jednotlivých chemikálií, sítovin a barev jsme si mohli nechat jenom zdát.

V tomto směru nás nakonec zachránila náhoda a objevení webu sita-zakupy.cz. Nejen že jsme na nich nalezli vše potřebné pro sítotisk (s výjimkou barev), ale vše bylo i přehledně popsané a bez problému objednatelné. Za dva týdny jsem už měli doma všechno potřebné vybavení a mohli začít naše teoretické vědomosti testovat v praxi.

Tím tedy končíme první část – doufáme, že byla aspoň trochu k užitku. V druhé půlce článku už budeme zcela konkrétní a na základě našich zkušeností probereme celý výrobní proces i všechno vybavení k němu potřebné. Takže zůstaňte ve střehu!