... a byly jsme po zásluze potrestány.

Tenhle příběh je částečně tvořivý, tvořila jsem totiž s neutuchající chutí.

Možná by se tedy hodil spíš do sekce "Nahlédněte pod pokličku", ale já tam žádnou pokličku nedávala, vařila jsem to jen tak.

Zkrátka - dneska ráno jsme se se Zuzi II. usnesly, že bychom měly chuť na něco sladkýho. Jednak je sladký dobrý na nervy, to ví každej, a pak si taky nějakou tu sladkou odměnu už zasloužíme.

Já navrhla vařenou čokoládu, jakože místo kávy nebo čaje, a Zuzka vřele souhlasila.

Vydala se do prodejny za rohem a dovalila krabici mlíčka, tu největší čokoládu na vaření, a ještě dvě koblihy, abychom si to jó užily.

Jala jsem mlíčko povařit; pozvolna, polehoučku, abych ho nepřipálila, jak já to umím. Mezitím jsem u stolu pokuřovala, kecala se Zuzkou, lámala tu velkou čokošku na drobný kostky, a u toho jsme si notovaly: Jak si hezky rozumíme, jak máme stejný chutě, jak z toho nápoje nejspíš budeme mít zácpu, a jak se na nějakou zácpu (potažmo na dietu) můžeme, když dámy prominou, klidně vysrat, hlavně že se pomějeme.

Pak jsem ty lámance lehce přihodila do kastrólu.

Abych proces trošku urychlila, kroužila jsem v tom budoucím elixíru lžící a něžně hovořila ke stále se zmenšujícím kostičkám: Tak co, holky, jak se vám líbí v lázni, to je príma, to je paráda, to je koupel, co?

A pak mě napadlo to ochutnat.

Bohužel až ve chvíli, kdy už byly holky nevratně v ....eee .... rozteklý.

Takže - poznání, že mlíko je totálně zkažený a nepoživatelný, přišlo trochu pozdě.

Jako každý jiný poznání v mým životě.

Já a plánovat?

Nelze.

Chtěla bych to mít sladký, a ono ...

... to zkysne.

(Být dobře naloženým optimistou je někdy fakt fuška! )

P.S.

Dnešní ranní touha nás vyšla na cirka padesát korun za suroviny. Paragonek nemáme. Jdu napsat aspoň do mlékárny, ať se polepšej.