Užívala sem si svojích prvních prázdnin, dyž k nám na týdeň dojel strýc ze Semil a dovézl svoju céru Stáňu. Byla o rok starší než já a já sem nevěděla, jak sa s ňů budu bavit. Dyť furt říkala: "helo, jo, koukej" a mně to bylo směšné.

Ona zaséj nevěděla, co mě má říct, dyž sem jim řekla: "tož vítajte u nás". No ale za chvílu sme byly velké kamarádky a prováďaly sme pěknů neplechu. Tak sme sa skamarádily, že dyž odjížďali, tož sme obě dvě bečaly jak na funusu.
Nebečte, těšili nás naši. Za měsíc pojedeme zaséj my do Semil. No to víte, že sme sa na to těšili obě dvě a tož sme sa rozlůčily zvesela.

Celý měsíc sem každý večer pečlivě škrkala čárky a těšila sa na Stáňu a jejího malého brášku. Konečně sem škrkla poslední čárku a šla spat. Mamka mňa brzo zahnala do postýlky s tým, že budeme stávat eště za tmy. No dlůho sem od samého těšení nemohla usnůt.U snula sem moc pozdě a dyž sem sa zbudila, bylo už všady světlo.

Jejdankote, my sme zaspali a ujel nám vlak. Honem sem sa posadila v postýlce, abych našich zbudila a zistila sem, že postele už sů prázdné. Jezus marjá oni mňa zapoměli doma, polekala sem sa. Honém sem letěla do kuchyně a tam sem ich viděla. Mamka seděla ubečaná na židli, taťka zatínal pěsti a běhal po kuchyni, stařenka lomila rukama a naříkala: Pane Bože, bude válka.

Honem, honem ujede nám vlak, začala sem křičat. Ale co to? Taťka mě vzal do náručí a smutným hlasem říkal: Nejedeme nikde, přepadli nás Rusáci.

Ale to nic, mávla sem ruků, šak sů to naši bratři. Vtem vletěl na dvůr sůsedův Jarda a volal: Teta, chcete neco v obchodě? Honem si nakupte, bude válka.

A tak sme sa s mamků vypravili do obchodu. Jak sme sa blížili k městečku slyšela sem takové divné dunění a nevěděla sem, co to jo. Cestů sme viděli, jak větší kluci neco malujů na plotky a jak shazujů cedulu ulice Sovětské armády. V městečku sme nemohli přejít na druhů stranu, protože po silnici sa valily tanky a na nich seděli vojáci a mířili na nás samopalama.

Moc sem sa bála a byla sem ráda, dyž mamka neco podepsala a šli sme dom. Konec prázdnin byl takový smutný a já sem sa už těšila do škole.

Ve škole byla taky změna. Paní učitelce sme museli říkat sůdružko a zakazovali nám zpívat písničky Běž domů Ivane a Bratříčku, zavírej vrátka. Jednů nás naša sůdružka nechála chvílu ve třídě samotné. V tem Jencek, kerý měl lavicu u okna, zařval: Rusáci jedů!

Honém sme všecí pootvírali okna a Začali na Rusáky řvat: Jeď domů, Ivane, hrozili sme na ně a dělali dlůhé nose. Vtem do třídy vtrhla naša sůdružka, začala nás odhazovat od oken a fackovat hlava nehlava. Potém si sedla na židlu, dala sa do plača a říkala: Víte, co sa mohlo stať? Dyť vás mohli postřílat! A od téj doby už nás nikdy nenechala ve třídě samotných.

Tož toto je moja spomínka na bratrsků výpomoc našich bratrů.