Mám takovou teorii, že kočkám se jména nedávají, ale je potřeba zjistit, jak se jmenují, a pak jim tak říkat. To se ne vždycky podaří :-)

Mám, měla jsem, nebo měla či má moje maminka nebo sestra, několik (hodně) koček, které byly pojmenované už při nastěhování - ty jsme většinou nepřejmenovávali. Tak jsme dostali třeba Maxe I., Sira Johna a další.

Ale například Arnošt, bláznivá malá  mourovatá kočička, která na mě jednou vyhopla z příkopu a nastoupila mi do auta, aby rok předstírala, že je kocour, tak ta mi svoje jméno prostě řekla. Podívám se na kočku a najednou vím, jak se chce jmenovat... Podobně třeba kočka Adélka neboli Delisa. Také se k nám občas nastěhoval na delší či kratší dobu nějaký kocour odjinud, a ten se obvykle při příchodu také představil - tak jsme hostili Karla nebo Venouše.

Některé kočky ale dostaly jména podle situace nebo okolností, kde jsme k nim přišli. Takže Altík je celým jménem Alternátor, protože ho hasiči jako pidikotě vytáhli z motoru auta, ve kterém se vozil a mňoukal jak o život. Žížala byla nalezenec z lesa, která ovšem přes počáteční vyhublost byla asi nejkulatější kočičkou, co jsem kdy měla. Ségřina Rakvička byla nalezenec ze hřbitova a Vendula byla především venkovní, aspoň ze začátku svého života u nás.

Někdy mají kočky specifické vlastnosti - Raketka lítala po bytě jako střelená a Novinka byla prostě nová kočka :-) Zachráněný vyhublý bíločerný kocourek byl Zilvar z chudobince, černý kocourek samozřejmě Čertík. Když jsem byla malá, hrávala jsem si na zahradě s šestikilovou kočkou, jejíž jméno bylo Prckyně - jako malinkatá byla pokřtěna na Prcka, ale postupně změnila tělesné proporce a ujasnilo se pohlaví. (Ano prosím, to tady vpravo je skutečně nejen ta kočka, ale také moje maličkost v jarmilkách .) Pak tu máme sourozence. Dva bílé kocourky, které si vzala před lety mamka, pojmenovala Ferda a Kuliferda (který byl časem překřtěn spíš na Kulíška). A pro tyhle dva téměř k nerozeznání stejné kocoury vymyslel můj táta ještě jiné označení - stereokocour. Pro jejich bráchu, který bydlí u nás, bylo nachystané jméno Damiánek. Ale to nějak nevyšlo - každému koťátku se v naší domácnosti nejprve říká obecně miminko, když se o něm mluví. A když jsme zjistili, že tenhle bílý krasavec je hluchý jako poleno (jak už tak bílí kocouři bývají - ovšem u nás to byl jen jeden ze tří), nějak odpadla potřeba volat na něj, a zůstalo jen mluvení o něm, a tak mu to Miminko zůstalo až do dneška. 

Některá jména se v naší rozvětvené kočičí rodině prostě dědí. Bětuška je bílá kočka s flíčky, která se u nás vyskytovala postupně asi ve třech provedeních. Želvovinová Amálka první byla zasloužilá kočka naší mámy, a dvě želvovinová koťátka, která teď nově má, jsou prostě amálky obě - jako synonymum pro koťátka (ale doopravdy je jedna z nich Žanetka). A můj Maxík II. byl už pořizován s tím, že alespoň trošku nahradí nenahraditelného Maxika I.

Mámina kočka, která se dožila úctyhodných sedmnácti let, se původně jmenovala Melíšek (asi pátý v řadě). Jak rostla, postupně se potvrdilo podezření, že tenhle kocour nám zřejmě přinese časem koťata :-) a celý život pak prožil(a) pod jménem Melíšková. 

A někdy to je prostě nápad - nalezenci ze zahradní kolonie, kteří se zabydleli u ségry, byli pojmenovaní Yoko a Ono. Mourovatá Yoko (domácí označení Jarmila) se odstěhovala, ale bázlivý a plachý kocourek Ono, neboli Oníček, podstoupil socializační psychoterapii u nás doma a je teď už jen trochu lekavějším členem mojí kočičí smečky.

Ale za naprosto nepřekonatelné jméno považuju jiné, které není z naší rodiny - vyprávěl mi pan doktor, když zachraňoval Maxe prvního, že k němu chodí paní s kocourem, který má jméno snad i v papírech - a jmenuje se Svíčková Se Šesti