Zima začala jednoho rána, jakoby předala žezlo jaru. Koneckonců po celou dobu své vlády budila dojem sklerotické stařenky, která si jen občas vzpomene, co má vlastně dělat, nebo taky laxního mladíka naleznoucího vždy nějakou lepší zábavu jinde, který pak udělal jen to nejnutnější - aby se neřeklo.
Za tohoto krásného slunečního rána si maminka a tatínek Myškovi řekli, že udělají svým dětem radost a půjdou s nimi na výlet. Určitě budou nadšeny z krás téměř jarní přírody, nadýchají se čerstvého vzduchu a protáhnou si tělíčka po zimním sezení v pelíšku - pomysleli si maminka a tatínek Myškovi.
Naplánovali hezkou procházku v lesíku za myší kolonií, kde se jelo busem - což by pro děti mohl být také krásný zážitek.
"Hlavní je, vzít sebou dostatek jídla, aby po cestě nebyl hlad!" řekl tatínek a hned nachystal oříšek. 
"Já mám tedy daleko raději buráky - oříšky jsou dobré, až když dojdou buráky!" prohlásil Myšík a hned si připravil vlastní proviant.
"Já nejedu - musím za pavoukem Ajtim . Zase spadla síť, tak to budeme muset dát do pořádku." se zarmouceným výrazem a velmi těžce skrývanou radostí řekl Sam Oto Spadlo - dělal totiž správce místní myší počítačové sítě. "Ale spadlo to úplně samo!" zapřísahal se.
"Tak honem, honem pospěšme, ať nám neujede ovčí bus-doprava!" hlaholil tatínek netrpělivě.
"Ještě nemůžeme, musím dát malé na hlídání a Fištík se ještě koupe." řekla maminka nesměle.
"Cože?! Ale vždyť to nám dopravní bus-ovce ujede!" zařval tatínek. A opravdu - když vykoukl z okna, bus-ovce číslo dvě právě mizela za zatáčkou.
Nakonec se tedy nějak vypravili, ale tatínek už měl pomalu nervy nadranc - chytili totiž až třetí bus-ovci, takže jeho pečlivě připravený plán dne začal dostávat povážlivé trhliny.
Když vystoupili, řekla maminka, že by bylo dobré zjistit, kdy jede bus-ovce zpátky, aby věděli, jak se dostanou domů. To tatínek uznal za dobrý nápad a tak přešli ulici, aby se podívali na jízdní řád. Zatímco studovali cedulku, ozval se malý Bělochloupek: "Mně už bolejí nožičky!"
Maminka s tatínkem nevěřícně hleděli na šířku silnice, kterou před chvílí přešli, neboť do celkové délky plánované trasy měla hodně daleko. Začalo v nich klíčit podezření, že plán na nadšení dětí se začíná lehce vymykat z tlapek.
"Dobře," řekl tatínek, "nevadí, vezmu tě na chvíli na ramena, ať si odpočineš - a za chvilku už pak ale půjdeš sám."
A jak řekl, tak udělal.
Zamířili k nedaleké pěšině, která vedla do lesa a odhodlaně po ní vykročili.
"Děti, koukejte se pořádně - určitě uvidíte krásné ptáčky! A ti také úžasně zpívají!"
"A taky už jsou vidět kytičky! Koukejte, na ty nádherné barvy!"
vykřikovali maminka s tatínkem střídavě, aby upozornili na krásy přírody. Za chvíli ale raději zmkli, protože každý z jejich "objevů" vyvoval takovou bouři nadšení, jakoby dětem řekli, že si napíší písemku z matematiky.
"To tady nikdo nikde není?! Tak to mám ty nové šaty úplně zbytečně?!" lkala malá Bělzubka.
Maminka se snažila pozvednout náladu vyprávěním, jak se zvířátka už pomalu probouzejí ze zimního spánku a že když budou hezky tiše, tak nějaké uvidí. To na chvíli vzbudilo Bělouchloupkův zájem a přerušil své stálé kňourání o bolavých nožičkách. Ale když mu maminka po dvanácté s politováním odpověděla, že slona tedy určitě neuvidí, opět v kňourání pokračoval.
Neutěšila ho ani možnost, že možná uvidí moc roztomilého králíčka.
Maminka s tatínkem se rozhodli ukončit svá muka a vydali povel k návratu. Děti konečně začaly vypadat spokojeně.
Doma maminka s tatínkem dospěli k názoru, že až budou chtít vypadat jako blázni a mít nervy nadranc, vymyslí zase něco pro radost svých dětí.
