Upřímně, není to jen příklonka, co mi leží v žaludku. Ta byla jen poslední kapkou k sepsání tohohle pamfletu. Vyskočila na mě bez varování. Nezaklepala, nezazvonila. Hop a byla tu. „Co je to příklonka?“ zeptal se mě můj syn. „Mám za úkol podtrhat v textu příklonky.“ Pár pátků už jsem na světě, ale tohle slovo opravdu neznám. A co vy? Jak jste na tom s příklonkami? Já je řadím společně s epifyty, fullereny a Mohorovičićovou plochou diskontinuity ke slovům hodným odklonění z plánů základního vzdělávání. Jsou to totiž strašidla. Já na strašidla nevěřím. Můj syn si ale stále není jistý. A někdy ho přistihnu, jak si v noci nechává rozsvíceno, aby na ty potvory viděl, až ho zase napadnou. „A ,mami, existují i odkolnky?“ pátrá po dalším nebezpečí. „Zkusím to zjistit,“ odtuším a zapínám počítač. „Tak odklonky ne, ale předklonky už prý taky někdo viděl. Ale neboj, jsou taky tak malinký a vůbec nejsou nebezpečný.“ „Hmm, tobě se to řekne, ty už máš školy za sebou, tebe už se na to nikdo nezeptá.“ Neuklidnila jsem ho. A nevím, jak to mám udělat. Jak odklonit příklonku z našeho života. Říká se, že se bojíme toho, co neznáme. Ano, já můžu svoje děti naučit, že příklonka je krátké slůvko bez vlastního přízvuku, fullereny, že jsou sférické molekuly kulovitého tvaru složené z atomů uhlíku, plocha diskontinuity, že je hranice oddělující zemskou kůru od pláště, na které se odrážejí a lámou zemětřesné vlny, ale... Pamatujete si ještě, co jsem napsala na začátku této věty? A víte, co je sférická molekula? A to jsem vám ještě neřekla nic o epifytech. Zdá se mi prostě, že tyto obludy mají být uzavřené v badatelských ústavech, protáhnout by se, když přimhouřím obě oči, mohly možná na specializované vědecké konference, ale ze základních škol bych je rozhodně odklonila. A když už ne na slepou kolej, tak alespoň na tu univerzitní.