V rámci předmětu Tyflopedie (= odvětví speciální pedagogiky, které se zabývá výchovou a vzděláním nevidomých) jsme dostaly zajímavý, praktický "domácí úkol" - na hodinu až dvě si zavázat oči a zkusit si, jaké to je, žít poslepu.

Přes různé fantastické až nesplnitelné nápady (vypuštění všech čtyř zakrslých králíků a jejich hlídání) jsem se postupně dopracovala k seznamu některých uskutečnitelných aktivit. Zbývalo jen zavázat si oči a s odvahou se pustit do plnění úkolů.

S mobilem v kapse, který mě měl po hodině, hodině a půl a dvou hodinách upozornit zvoněním, jsem tedy vykročila. Doslova - můj první úkol spočíval v tom, že se dostanu z kuchyně uzounkou a zatočenou chodbou do obývacího pokoje a vypnu otravně užvaněnou Snídani s Novou. Stalo se. Pomaličku, pečlivě šátrajíc rukama kolem sebe, jsem první úkol splnila. Dalším úkolem bylo zavřít okno v mém pokoji - opět problém, okno mám plné orchidejí, které zrovna vyhnaly dlouhé stonky plné květů - přeci je nesmím polámat nebo převrátit!

I tohle se mi naštěstí podařilo; povedlo se mi také obléknout si ponožky a dokonce uhodnout, které ponožky to jsou. Již předem srovnané oblečení jsem taktéž bez problémů srovnala do skříně. Už teď jsem ale začala pozorovat některé zvláštnosti: věci pro mě najednou měly jiný rozměr. Židle, která mi vždy přišla poměrně mohutná, se pouhým pohmatem zdála drobnější, skoro dětská. I moje chůze se změnila - jako první šlo vždy koleno a až na poslední chvíli jsem na zem položila chodidlo - to abych si o nízkou překážku neukopla palec.

Již složitějším úkolem se pro mě stalo umývání nádobí. Odhmatávala jsem dřez, stejně jako plechový odkládací prostor; zdlouhavě jsem hledala kýmsi zahozenou utěrku. Přistihla jsem se, že automaticky uklízím - rovnám lahve ke stěně, zasunuji židle ke stolu. Nevidomý člověk se musí naučit perfektnímu pořádku - to já neumím, ale jakmile nevidím, stává se pro mě přesné umístění věcí velice důležité. Už pociťuji první známky únavy. I když stojím v jiné místnosti a věnuji se jiné činnosti, neustále musím vědět, kam jsem odložila ovladač od televize, kam jsem uklidila oblečení. Musím si pamatovat, kam jsem postavila sklenice z máminy výbavy (které jsem z experimentu vyloučila, abych je neroztřískala). Popadám utěrku a utírám hrnečky a příbory; sahám po jakési násadě a zjišťuji, že utírám kartáč na nádobí. Snažím se uhodnout, jaký hrneček zrovna držím v rukou. Musím odpočítávat poličky a šuplíky, abych nádobí uklidila tam, kam patří. Jsem unavená.

A to je nejlepší příležitost dát si kafe. Šátrám po svém oblíbeném hrnečku, vytahuji lžičku. Najít dózičku s kávou ve spíži se zdá jako nadlidský úkol; intuice vede mou ruku neomylně - mám štěstí a dózičku nacházím ihned. Odsypávám kafe - netuším, jaké množství. Voda v konvici už bublá. Liju ji do hrnečku, netuším, kde je hladina, podle zvuku odhaduji, že voda teče do hrnku a ne na kuchyňskou linku. Dotýkám se hrnečku - odhmatávám, kde je horký a kde studený a podle toho se snažím odhadnout, kolik vody mám ještě přilít. Jenže hrneček za chvilku pálí celý - co teď?

Radši konvici postavím na linku a kávu si beru ke stolu. Narazila jsem rukou na sklenici - aha - vím přesně, kde je - asi na šířku dvou dlaní od hrany stolu. Můžu tedy hrneček bezpečně položit. Náhodným dotykem jsem zjistila, že je hrnek až po okraj plný kávy. Nechápu, jak jsem jej dokázala donést ke stolu, aniž bych si půlku nápoje vylila na ponožky. Dále si uvědomuji, že nemůžu kávou nijak zběsile míchat - skončila by na stole. Veškerá kultura stolování mizí. Kávu piju tak, že k hrnku prostě skloním hlavu a usrkávám.

Nebyla bych to já, bych si nevyzkoušela i korálkování poslepu. I s kávou znovu mířím do obývacího pokoje. Jednu ruku mám nyní plnou, cesta mi trvá o něco déle než předtím. Poslepu nacházím jehlu, jehla mi padá, zachytí se na kalhotách. Pro jistotu ji beru do úst. Našla jsem nit, ustřihla asi metrový kus a teď přichází zlatý hřeb celé akce - navlékání niti do jehly. Podařilo se mi to snad jen zázrakem. Pátrám prsty kolem sebe, slyším chřestění - aha, krabička s korálky. Netuším, jakou mají barvu. Nevadí.

Zkusím ušít úplně jednoduchou věc - tzv. herringbone dutinku. První řada mi ještě jde. Při druhé už cítím, že je něco špatně, ale snaživě pokračuji dál.

Po čvrthodině se vzdávám. A výsledek? Takovýhle:

Jak by měla herringbone dutinka opravdu vypadat, je vidět třeba tady (Komu já své srdce dám?):

Takže, mé milé kolegyňky-šičky, je mi líto - až mě korálkování jednou připraví o zrak, budu asi fakt muset vystoupit z klubu.