aneb jaké to je, když vám to pod rukama dýchá...

Před časem jsem byla oslovena, abych udělala plstěnou činčilu v životní velikosti jako dárek pro chovatele. Právě včera jsem ji dokončila a než ji odešlu, ráda bych vám ukázala, jak vznikala.

Měla jsem, a vlastně pořád mám, pořádnou trému. Chovatel má zviřátka nakoukaná, všechny poměry v oku i v ruce. Prohlédla jsem velké množství fotografií na internetu i v knihách, četla popisy, měřila, míchala a zase předělávala. Narazila jsem hned na čtyři úskalí která jsem musela nakonec řešit.

Prvním byl činčilí ocásek. Není to taková téměř holá žížalka jako u myšky. Je takový chlupatý, spíš jakoby veverčí, i když ne zcela. Nakonec jsem plstila za mokra i jehlo a efekt je, zdá se dobrý.

Ouška i tlapičky už mám natrénované, takže to šlo téměř samo.

Činčila má ovšem kolem tlapek takové faldíky. Modelovala jsem je až z angory s vlnou, kterou jsem pokrývala celé tělíčko. Směs je s vyšším poměrem angorské vlny a ta se plstí jehlo trochu hůř než vlna ovčí. Zase je ale heboučká a tudíž bude zvířátko i na pohmat podobnější předloze.

Když jsem pokryla celé tělíčko vlnou, nastalo dilema, jak dostát jménu, které činčila také nese: vlnkovaná. Vlnky vytváří vlastně jemná srst která se v místech záhybů rozestupuje a odkrývá tmavší podsadu. nakonec jsem vlnyka vytvořila  z černého merina a zlehka je zahloubila.

Poslední drobností byla očka. U menších zvířátek jsem lesky nedělala, ale u činčilky by to vypadalo jako že je slepá. Snad je lesk decentní a neruší...

Teď už jen napjatě čekám, jaký bude činčilový ohlas.

V posledních chvílích plstění jsem měla opravdu pocit, že ten hebký uzlíček dýchá...

A jako malé nahlédnutí ještě jedno rozdělané morče. Chybí mu kousek kožíšku, ouška, tlapky, ocásek...ale už brzy ;).