Nemůžu dospat, koukám na budík  a jsou teprve 3 hodiny ráno. V hlavě je vidím a já se usmívám. Převaluji se z boku na bok a je mi to dlouhý  - to spaní nespaní.  Je 6  hodin a já už musím , holky chtějí prostě ven.   Zatopím v kamnech, udělám kávu  - pustím kocoura, aby se ohřál. Venku začíná svítat. Mám tenhle čas moc ráda. Jsem plná energie, pak už to půjde z kopce, jiné povinnosti a starosti.

      Než zasednu k šicímu stroji, káva je dopitá a kocour je už dávno někde v lese. Tvořím tělo, po zemi  plno kuliček dutého vlákna a nití - už to začíná. Někdy bohužel i jehla upadne a pak, hledej v tom chaosu. Nahaté holky jsou už připravené - čekají za zrození. To mám ráda, přehrabuji  se v košíku s rounama, látky na šatky si pečlivě schovávám, nic nesmí přijít na zmar. Někdy si říkám - " jo kdybys  je tak ušila na sebe".

     Holky jsou oblečené, upravené vlásky - můžou mít copánky, drdůlky, culíky nebo dredy . Zrzky, jo zrzky ty mám nejraději. Sama jsem tmavovlasá a vždy jsem toužila být zrzka. Což není vůbec nic nemožného, ale nějak to vždy dopadlo všelijak .

     A teď nastává čas ,dýchnout  holkám život. To se  moc těším, protože když maluji obličeje, nikdy moc dopředu nevím, zda se bude hodně usmívat, nebo vůbec, jaké oči, nosík. Zda posazení očí bude šibalské, nebo tajemné, posmutnělé  i medvídků, takové ty jak říkám přitroublé. Vše je i o mé náledě - jak mi to leze z rukou. Na chviličku si vytvořím jejich  příběh a  hadráčky tak  i nazývám.   Když odchází z domu -jako bych je oplakávala - ale takový je život, i děti vyletí z hnízda.  A já zase někdy ve 3 bude netrpělivá, kdy už  bude šest, abych mohla opět prohrábnou mé poklady a dýchnout nějaké nanyně příběh.