Rodily se v bolestech, jak jinak.

Nejdřív sobotní vstávání v sedum. V SEDUM!!!

Za jiných okolností bych zuřila, ale jelikož jsem vstávala kvůli vyzvednutí Hypacudy, ani jsem nepípla, fakt.

No ... tak teda trošku.

Psaly jsme si sms, jak se jako poznáme.

Zuzka II., která řídila, po mně šlehla okem, a prohlásila, že nám žádnej popis posílat nemusí, protože rozevlátýho bohéma nepřehlédneme.

Měla pravdu.

Malá, drobounká, s velkou taškou, velkou kšiltovkou a velkým talentem.

Moje ilustrátorka.

Vyrazily jsme ve třech do knihvazačský dílny za Prahou, kde jsme měly domluvenou krátkou instruktáž o tom, jak se dělá kniha.

Byla opravdu krátká, protože milí lektoři pospíchali: Tady ať to lícuje, tady uchytit, aby se to nerozjelo, tuhle potřít lepidlem, jo, na to přijde tahlencta fáčovina, uhladit hladítkem, odložit, a další pán na holení.

Pak se tomu ještě kladívkem sklepává hřbítek, když to proschne, a pak se na to připevňujou finální hřbítky, desky, mašličky a různý ty pičičárničky.

Instruktážníci odjeli (Díky!), majitel odjel, a nechali nás v dílně na pospas osudu.

Ze samýho rozrušení jsme si s Hypacudou udělaly kafíčko se smetanou a sedly si.

Kolem nás se motali naši psi, který jsme musely vláčet s sebou, a né a né si vzít příklad z hodnýho psa dílenskýho, kterej v poklidu pospával v bedně s odstřižkama.

Zuzka II. zatím tak trošku pracovala a u toho nadávala, že nechápe, proč je to na světě zařízeno tak, že si někdo něco vymyslí, a ona maká.

Uklidnily jsme ji s Hypinou, že ona je technickej typ, my né.

Nemůžu dlouze popisovat celou anabázi, protože jen pomyšlení na ten den mě tak unaví, že bych usnula vestoje.

Docela to ale byla katastrofa za katastrofou.

Nejdřív došel papír.

Teda papíru kolem nás mraky, že, ale nikoli formát, kterej by se nám hodil.

Hypacuda odkráčela s papírama v podpaží někam do hloubi budovy, že tam viděla řezačku.

Vrátila se asi za hodinu se štosem papírů. Krásně nařezanejch, leč ... ujelo jí to.

Taky nám došla náplň v tiskárně.

Pak jsme hodinu hledaly lepidlo, který někdo  někam odnes´.

Zkrátka - překážka za překážkou.

Abych vás dlouho nenapínala: Knížky se povedly. Za ten den se jich vyrobilo celých, myslím, šest.

Z toho: V jedný chybí první strana. V druhý chyběj ilustrace. Třetí má hřbet na opačný straně.

První vlaštovička, prosím, zde:

Pan majitel asi předvídal, že budeme kopýtka, a že to bude na dýl, a proto nám hned na začátku řekl, že co neuděláme, doděláme si doma, že nám na to půjčí támlecten stroj.

Jojo, už ho máme doma.

Má to asi sto kilo, Zuzka II. tomu říká kozlice, a nemáme to na balkóně, jak si Hypinka myslí, ale v obejváku.

Kočky kolem toho choděj v posvátný hrůze, já už jsem si o to narazila palec, a jen čekám, až u toho pes zvedne nožku.

V pozdních večerních hodinách jsme tedy, abych se vrátila k tý sobotě, odlifrovaly Hypinku na spoj do Hořic, a od tý doby lepíme, lisujeme, střiháme a tiskneme.

A u toho pojídáme

hořický

trubičky ...