Málokdo z vás asi tuší,

jak se učím kreslit tuší.

Nu, jako každý začátek

je i tento – zmatek nad zmatek:

Černý papír, černý stůl,

černé ruce, bytu půl…

Někdo už to možná tuší,

jak se učím kreslit tuší…?

Zatím zvládám nohy muší,

celou mouchu nesvedu.

Ale až se mi to podaří,

(tuším, příští předjaří?)

dám si whisku do ledu!

Jenže zatím jenom hádám,

jak obrázek nepokaňkat,

muší nohy nerozmazat,

v pocákaném křesle bádám.

A přede mnou tiše zvrací

převrácený kalamář,

tma se z něho rychle ztrácí,

přes dřevěnou desku stolu

valí se jak přes oltář,

hbitě kape na kanape,

kap, kap, kape na mé gatě,

kape také na polštář.

Teď už asi všichni tuší,

že můj lítý souboj s tuší

není ani trochu fér.

Prostě na to nemám školu,

jsem samouk – amatér.

A do posvátného ticha

černota bujaře šplíchá,

bublá jako na silnici

v horkém létě žhavý tér.

Toril, 4. 5. 2008