Říká se: Ve zdravém těle, zdravý duch. O svém zdravém duchu toho teda moc nevím, ale s přicházejícím jarním počasím jsem si říkal, že ze svého zimně odleženého těla, podobajícímu se sněhulákovi, co nám partička školkou povinných staví každoročně u domu, udělám zase trochu kulturistickou postavu, abych se na ženské pokolení nemusel pořád dívat jak žebrák u mostu s prosíkem v očích a slinou v koutku pusy, ale taky trochu jako takový mini playboy. Roky přibývají a pomalu už to vypadá, že si budu muset adoptovat nějaké dítě, aby se o mě na stará kolena postaralo. Ale v co se může malý cyklistický výlet proměnit, to by ani Jules Verne nevymyslel.
Výlet jsem si naplánoval na sobotní odpoledne. Už od pondělka jsem každý den leštil a promazával svou dvoukolovou krásku, s níž sdílím téměř i lože společné...tedy spíš jen ložnici, ale i tak. Chápejte, věc, na kterou šetříte půl roku, odtrháváte si od pusy a před ostatními to svádím na dietu, jen abyste si ji mohl koupit, přece neodložíte do sklepa, kde ostatní odkládají kdejaké haraburdí, dohopsané gauče, kočárky s jedním až třemi koly. Bezdomovci tam pořádají dýchánky a pochybná individua si pod rouškou tmy, chodí nelegálně přivydělávat s ženskými punčocháči levných značek na hlavě a podivně zmačkanou tváří. A tak nebylo pochyb, že jsem své kolo na výlet připravil opravdu dokonale a neznalé oko by jen těžko uvěřilo, že jsem jej kupoval už před řádkou měsíců. Ještě naposled jsem utřel rám suchým hadříkem, aby výsledný efekt byl opravdu dokonalý, a odlesk oslepil i řidiče kamionu. Připravenou láhev s pitím jsem dal do stojánku a kolo snesl ze schodů dolů. Jsou to sice jen tři patra, jenže i tak jsem dole funěl jak ježek s plynovou maskou na hlavě. Zima je pěkný prevít a to vánoční cukroví od babičky ještě větší, ale bral jsem to jako rozcvičku před tou dálkou, co mě čekala.
Kilometry na tachometru naskakovaly (i když tak pomalu, že jsem chvíli přemýšlel, jestli bych se s ním cestou neměl stavit v opravně) a já projížděl úzkými cestičkami nad srázem podél řeky. I když jsem dýchal jak po maratónském běhu, slyšel jsem, jak řeka romanticky šumí. A co mé ztýrané oči nevidí? U břehu se koupaly dvě šťabajzny! Setřu pot z čela, který mi už krápal přes oči, aby se mi trochu zbystřil zrak a viděl jsem aspoň trochu z té přírodní krásy, jenž nemá s přírodou jako takovou ovšem nic společného. Jak ostřím na ty dvě víly ve vodě, nedávám pozor na terén před sebou...ovšem to zjišťuji až ve chvíli, kdy najedu na ostrý kámen, který přední kolo mého miláčka vymrští nevídanou rychlostí do vzduchu. Protože bod mého zájmu je v tu chvíli jinde, než kde by měl být, beru sráz jak kaskadér v hollywoodském trháku a po kamení, trávě plynule dojíždím po zadku ke keřům. Kolo mi dopadne na hlavu a špice se mi otáčejí do obličeje. Když se proberu z bezvědomí, zjišťuji, že víly už ve vodě nejsou, ale jejich chichotání slyším ještě dost dlouho. Z čela tentokrát neotřu pot, ale krůpěj krve a jako invalidní želva se po čtyřech zase sápu nahoru na cestu. Z kaskadérského zážitku si odnáším nějaké odřeniny, podlitiny, popáleniny prvního a druhého stupně na odvrácené tváři po sjezdu kopce a hrst malin, do kterých jsem téměř zapadl.
S bolestivým heknutím jsem vylezl znovu na kolo - jsem přece chlap a musím něco vydržet i přesto, že jsem před sebou místo úzké cestičky chvíli viděl tunel se světlem na konci. Kola se dala znovu do pohybu. Po chvilce jízdy si na bolest zvykám a tak mohu nasát atmosféru probouzející se jarní přírody. Slunce hřeje, ptáci si v korunách stromů prozpěvují a kilometry na tachometru opět přibývají jako nakažení prasečí chřipkou. Najednou se v dálce proti mně objevuje ženská silueta na kole. Jak k sobě jedeme blíž, přestávám věřit svým očím. Už podruhé za dnešní den mi osud do cesty přivál krásnou ženu. Tmavé vlasy ji v jarním větříku vlají, kolem ní se vytváří jemný opar a ptáci najednou zpívají kouzelné árie. Proti mně nejede obyčejná žena, je to nymfa. Že by mě měl opravdu osud rád? Že by nechtěl, abych konec života trávil sám, popřípadě v domově důchodců? Seberu všechnu odvahu – tuhle nádheru nemůžu nechat ujet do neznáma. Když už jsme téměř rám vedle rámu, nadechnu se s tím, že ji pozdravím a vykouzlím aspoň milý úsměv. Třeba to mezi námi zajiskří a nakonec pojedeme stejným směrem rovnou do společného života. Při nadechnutí se ovšem stala věc, o níž jsem nestál a především ji nečekal. Těsně před mou tváří v tu samou chvíli prolétal brouk, jenž si možná za teplého dne hledal svou družku. Toho jsem ovšem pusou nasál. Vzhledem k tomu, že bych asi neokouzlil ani bezdomovce u popelnice tím, kdybych ho pozdravil a při tom by mi z pusy vyletěla velký černý nohatý brouk, držel jsem rty pevně semknuty, zatím, co mi ten nohatec dělal exkurzi po zubech. Očividně se mu to nelíbilo stejně jako mě, protože ze sebe vydal podivnou pachuť, která mě ještě víc zhnusila. A tak se stalo, že jsem kolem bohyně krásy projížděl s tváří, kterou nevykouzlí ve svých scénkách ani Oldřich Kaiser. Ach osude, osude, co mi to děláš? Jak krutě jsi dnes zasáhl do mého života. Copak mi není souzeno sdílet život ve dvou?
Na chvíli jsem zastavil, abych celou situaci vydýchal a zapil tu pachuť, přetrvávající z nezvaného hosta. Přemýšlel jsem, co se mi ještě dnes může stát a zda nebude lepší jet nekratší cestou domů, tam se zahrabat do peřiny a možná už raději nikdy nevylézt. S tělem i duší bolavou jsem se asi po půl hodině odhodlal vrátit domů. Cesta už nebyla tak radostná, ptáci už nezpívali a slunce tolik nehřálo. Nad mojí hlavou byl pomyslný černý mrak chmurných myšlenek a s každou kapkou mě dostával do větší a větší deprese. Ani cesta už tak rychle neutíkala a nakonec se zatáhlo nejen na dmou hlavou, ale taky na nebi a začalo krápat. Tehdy osud zasáhl potřetí. Přes dešťové kapky nebylo už téměř vidět na krok. Z toho ošklivého počasí se vyloupla postava, a protože jsem přes déšť neviděl téměř ani pod kola, natož do dálky, chvíli jsem rozeznával kdo by mohl jít proti mně. Po chvíli už to bylo jasné. Tmavá schoulená postava, které se i přes nevlídné počasí nad hlavou leskla čepel kosy. „Smrrrrrt! Pomooooc smrrrrt!“ křičel jsem. Poslední možností byl můj skok do příkopy. Myslel jsem si, že si tím zachráním vlastní život. Kolo ještě chvíli jelo samo po cestě, než narazilo do Smrťáka. Kosa vylétla do vzduchu, kde udělala několik otoček jako Valenta na lyžích a zapíchla se asi dvacet centimetrů vedle mě do země. Skrčil jsem se a čekal co bude dál, zda tmavá postava přijde a můj život skoncuje dotykem ukazováčku tak, jako tomu bývá ve filmech. Tak přece jenom má být dnešní den mým posledním. Tak proto všechna ta setkání se špatným koncem. Postava se nejspíš zvedala ze země, ale nezněla vůbec tajemně, protože se z vrchu cesty ozývalo: „Jaká smrt, ty blázne? Vždyť si mě málem sám zabil! Byl jsem na louce na trávu králíkům než začalo pršet. Neválej se v tom příkopě a vstaň!“ Po chvíli jsem se odhodlal a podíval se na muže stojícího nade mou. Už opravdu nevypadal strašidelně a dokonce mi podával ruku, aby mi pomohl se postavit. „P-p-promiňte“ zakoktal jsem a pomocnou ruku přijal. Nejspíš jsem nevypadal jako cyklista profesionál – svědčilo o tom moje prošoupané a špinavé oblečení, otoky na těle i obličeji po prvním a druhém pádu … prostě celkový zjev. Možná i proto mi muž nabídl, abych se u něj doma schoval, aspoň než přestane pršet. Protože jsem byl už na pokraji psychických i fyzických sil, nabídku jsem přijal. Mlčky jsme pomalým krokem došli k malé dřevěné chaloupce.Když muž natahoval ruku po klice, tak se otevřely dveře samy a v nich stála nymfa. „Ahoj, nedáš si horký čaj?“ zeptala se sladkým hlasem a takovou samozřejmostí, jako bych se vracel domů. A já jsem jen ve skrytu duše doufal, že si nepamatuje toho Quasimoda z lesa….tak přece jen mě má osud rád.
