Jedna moje příbuzná má tříletou vnučku, kterou se ona, děda, maminka, tatínek, no prostě celé její okolí snaží vzdělávat už od peřinky. Celá její rodina má překotnou touhu udělat z malé holčičky velkou vědkyni a tak chodí na cvičení rozvoje osobnosti, geniální inženýrku a tak do ní tlačí množiny a sčítání zatím malých čísel, no a také chtějí exceletní gymnastku a tak chodí na tanec, balet, gymnastiku.

Se stejným odhodláním a vervou jakou se do jejího vzdělávání všichni pouští, tak možná s ještě větším nadšením to objekt jejich snahy sabotuje. Bohužel důsledkem je fakt, že malá má dojem, že všechno dokáže, nic není nemožné a tak ve spojení s dětskou fantazií vzniká hromada komických situací, jimiž se baví hlavně všichni nezúčastnění. Bohužel o druhé straně se to říci nedá.

Nedávno přišla k babičce s velkým klackem a řekla "Babííí, zavži oči, budu čalovat!" Babička pochopitelně odmítla s tím, že chce nejdříve vědět co se bude dít. Když byla malá ale neodbytná, nakonec oči zavřela. Co následovalo se dá předpokládat. Babička dostala neskutečnou ránu přes hlavu, až se jí zatmělo, přičemž když pomalu přicházela k sobě slyšela svou vnučku jak říká "babíí, teď seš kytka!"

Co z toho plyne, proč mne to zaujalo? Každý chceme jistě mít chytré a úspěšné potomstvo, ale za každou cenu? Dívám se na svou 9ti měsíční dcerku jak se mi batolí u nohou a říkám si, že takhle "křivit" ji nikdy nebudu.....co kdyby se zrovna jí, třeba někdy to kouzlo povedlo....