To víte, už mám nejakú chvilku občanku a tož mňa sem tam neco aj bolí. Dochtoři sú drazí, léky eště víc a tož sa člověk snaží léčit sám.

Nekdy mě pomože, dyž si spomenu na mojého stařečka. Dyž sme byli malí piskoři a stěžovali si, že nás neco bolí, tož stařeček dycky pronésl zaklínací slova: "Tu mňa píchá, tu mňa bolí, čaganem mňa pomazali."

Hneď sme chtěli vědět, jak sa tým čaganem maže. Stařeček sa řehtali, že by nám to rád ukázali na stařence, ale že by sa to mohlo zvrtnút a ty čaganové kapky by mohl dostat on. My sme hneď začali se stařenkú vyjednávat, aby si nechala dat ty čaganové kapky. Ona enem zavrčala, že ten starý blázen by potřeboval malý dvůr a velký bič, aby neměl čas na hlúposti.

Tož sme zaséj špekulovali, jak to vypadá na malém dvoře s velkým bičem a zapoměli sme, že nás neco bolí. No ale dnes už néni ani stařeček se stařenkú a ty kúzelné slovíčka už nezabírajú, tož si radím, jak sa dá.

Třeba onehdá. Strašně mňa bolelo koleno. Mazala sem sa kde čím a nic nepomáhalo. Dyž už sem byla rozhodnutá, že sa zajdu podívat na dochtora, potkala sem kamarádku Mařku. "Na dochtora sa vyprdni," poradila mě. "Jez želatinu."

Tož sem ju ujistila, že tych medvídků, žížal a kdečeho sem spořádala snáď pytel a jediný výsledek sú kila navíc. Mařka sa enem zasmíla a říká: "To né. Každý deň ráno a večer si daj kávovú užičku želatiny, téj, co sa dává do polevy. Uvidíš, že ti to pomože."

Tož sem si kúpila želatinu a mazala dom. Chtěla sem byt rychlo vyléčená a tož sem si vzala polívkovú lžičku, nabrala vrchovatě a šup s ňú do huby. Enomže teho bylo moc a nemohla sem to spolknút. A tož sem si vzala perlivú magnézku a zapila to.

A začaly sa dít věci! Tá želatina v hubě začala růst! Tlačila sa všady možně, aj nemožně, enem né do krku! Mylela sem, že mňa to poleze aj ušima a vytlačí oči z důlkú. Honem sem to chtěla vyplut do umyvadla, ale nešlo to. Ono sa mě to nalepilo na zuby a zacpalo hubu.

Tož sem to začala z téj huby všelijak vydrapovat a šlo to těžko přetěžko. A dyž došel za hodinu dom můj a ptal sa mně, co v téj kúpelce dělám, tož sem nemohla ani odpovědět. On dyž mňa uviděl, tož sa rozřehtál a prý bych tú želatinu měla jest častější, že je u nás krásné ticho, dyž mám zalepenú hubu a ani nedutám.

Ale za další hodinu měl po radosti, protože se mě to podařilo všecko vytáhnút aj se zubem, kerý sem měla štrnást dní nový. Můj mně radíl, ať si ho znova přilepím tú želatinú a prý ať s ňú nešetřím. Enemže zapoměl,že už nemám zalepenú hubu, tož to pěkně schytál. A víte, že to koleno potém dalo pokoj? Néni nad babské rady: