Na prázdninách u stařenky bývalo krásně. Akorát jedna věc sa nám moc nelíbila, a to byla každonedělní návštěva kostela.

Dycky v nedělu nás stařenka nastrojila a svěřila nás prastařce. Jak sme nabírali rozum, tož sme došli na to, jak stařku ošidit. Hlavně dyž nám dycky stařeček dal potajmu každéj korunu. Prý dyž nás to v kostele nebude bavit, tož si máme zajít na zmrzku.

Dycky sme počkali, až sa stařka zabere do modlení a už sme šupajdili. Enem jednů sem šla do kostela ráda a umiňovala sem si, že sa celú mšu budu zbožně modlit ke svéj patronce svatéj Anně. A to tenkrát, dyž sem od stařenky dostala ke svátku moje vytúžené šatečky.

Bylo mně myslím 8 roků a v téj době frčely růžové šatečky s bílýma puntíkama a bílým límečkem. Co já sem sa navzdychala u výkladu a představovala si, jak ty šatečky nosím. No co vám budu vykládat. Dyž sem deň před mojím svátkem rozbalila balíček a v něm byly krom šatů eště bílé botečky a podkolenky, byla sem tá nejšťastnější děvčička pod slunkem. Ten samý balíček dostala aj moja mladší sestřička. A tak dyž nás v nedělu stařenka do téj parády oblékla, byly sme obě v sedmém nebi. Eště sem do mojích dlúhých černých vlásků dostala bílú mašlu a už stařenka volala na tetu: "Lidko, poď sa podívat, jaké máme cukrové panenky." A teta vzdychala: "Opravdu sú jak andělíčci."

Enom náš stařeček sa chechtal pod fůsama a myslel si o tych andělíčkách svoje. Stařka si nás pyšně védla do kostela a všeckým svojím kamarádkám vykládala, jaké sme hodné děvčičky. No slunko pralo jak sedlák cepem a naše nožičky šly čím dál pomalejší a stařka sa nám k našemu potěšení vzdalovala. "Jéé, podívaj, co to je?" ukazovala sestřička prstem na kraj silnice. Hneď sem si čapla vedle ní a prstem zkúmala ty krásné asfaltové bublinky. Dycky dyž sme vytahly prst z téj bublinky, tož od něho odletěl takový černý hádek. Hmm, napadlo mňa, co to udělá, dyž na ty bublinky dupnu? To byla krása! Rozehřátý asfalt vydal krásný mlaskavý zvuk a trošku sa rozstříknul. A tak sme si dupkaly, až sa za nama ozval stařčin hlas: "Vy pagáže jedny, vy dostanete, podívajte jak vypadáte!"

No opravdu byly sme celé od asfaltu. Stařka nás hnala dom a cestů svolávala hromy blesky na naše hlavičky. Kúsek od baráku nás potkal stařeček. Rádoby přísno sa na nás podíval a říkal: "Stařko, kde ste nabrala ty asfaltéry?"

Vrátil sa s nama dom a hneď na dvorku hulákal: "Mařko, Lidko, vaši andělíčci došli z kostela. Poďte si pro ty cukrové panenky." No a potém nastalo veliké drhnutí. Slzičky mě stály v očách, dyž sem zistila,že ty krásné šatečky už nikdy neobleču a dyž si teta vzala na pomoc nůžky a ty moje vlásky do půli zad mosela zkrátit po ramena, tož to už sem bečala aj nahlas. Příští nedělu sme šly zaséj ze stařků do kostela, ona zaséj svojím kamarádkám tvrdila, jak sme hodné, enem ty naše ručičky nepustila ani v kostele.