Ne, není to paličkované. Ne, ani háčkované. Je to pletené. Jemná krajka lahodící oku i duši.

Měla jsem asi deset let, když moje babička usoudila, že už jsem dost velká, abych mohla začít háčkovat. Začala trénovat svou trpělivost s mými nemotornými prsty a háčkem. Dlouho nám to nevydrželo. Babička byla velkou mistryní v háčkování, zpod jejích rukou vycházely menší i větší dečky, ubrusy a deky. Vždyť si sama uháčkovala svou výbavu. To bychom my, děvčata, asi nezvládly. Ale pletení, to je něco jiného. Pletu již mnoho let. Vždy to byli praktické věci, oblečení, které zahřálo a líbilo se. Podle módy. První pletenou dečku jsem dostala před mnoha lety od mámy mé přítelkyně. Tehdy jsem neměla stůl ani poličku, na kterou bych ji položila. Po letech jsem si na ni vzpomněla. Už jsem ji neměla, ale její jemná krása, ta téměř dokonalá pravidelnost a zároveň jednoduchost, mi tak utkvěly v paměti, že jsem se rozhodla, že tu pletenou dečku musím mít, i kdybych si ji měla sama vyrobit. Tehdy jsem už měla i poličku, kam jsem si ji mohla položit.

Následovalo hledání, objevování, zkoušení, pletení, párání a znovu pletení, příze taková i onaká, jehlice krátké, kulaté, tenké, nejtenčí ..... A výsledek se dostavil. Jsem vděčná za trpělivost mé babičky. Teď rozumím její radosti z handmade. Po dlouhém dni plném vztahů, práce, námahy, starostí a aktivit, když je vše snědené, uklizené a spící, je tu čas pro mě a mé hvězdy. Zůstávají  neměnné, pravidelné, klidné, jemné. Jsem vděčná, že mám ruce, které umí vytvořit něco takového. Pletená hvězda či hvězdička je kouskem nebe na stole, je sněhovou vločkou, která se nikdy neroztaje, je květem spočívajícím v pravidelnosti.

Děkuji, babičko.