Když jsem poprvé stlačila pedál šicího stroje, hrozně jsem se bála. Nevěřila jsem, že by mi to mohlo jít. Chtěla jsem šít už od gymplu, ale bála jsem se to byť jen zkusit, a tak jsem snad jen jednou vytáhla ze skříně mámin šicí stroj a pokusila se ho zprovoznit. Nevyšlo to. Přání, ušít si někdy pro sebe pěknou sukni, jsem někde uklidila a zamkla. Jak mě, nemotoru, které každý říkal, že je sice chytrá, ale manuální věci nezvládá, která neumí ani kreslit, ani malovat, mohlo vůbec napadnout, že bych kdy zvládla něco ušít, nemluvě o tom, aby to vypadalo pěkně a hned se to nerozpadlo?

Ale když člověk něco opravdu chce, asi si to k němu časem najde cestu, i když svá přání ukryl tak důkladně, že na ně málem zapomněl. Tak se v našem malém bytě uprostřed města jednoho dne přece jen objevil šicí stroj. Můj vlastní šicí stroj. Hned mi v hlavě vyvstalo plno otázek: Jak navléct nit? Jak zapošívat? Jak velké stehy použít? A také moje největší otázka: Jak to udělat, abych šila rovně? 

Vzdala už jsem ve svém životě plno věcí, protože mi hned nešly, maminka by mohla vyprávět (a taky že vypráví a ráda), ale tohle z nějakého důvodu nešlo a nejde, i když  pořád dělám chyby a pořád se učím, a tak vznikly i věci, které mi připadaly celkem hezké, které byly dokonce použitelné a k mému údivu se zatím nerozpadly, a já dostala bláznivý nápad, že by se to třeba dalo i prodat. A ocitla jsem se tady.

Nejdřív jsem si myslela, že budu Brundibára. Když se zlobím a brblám, přítel mi jen odpovídá: "Brundi, brundi." To on vymyslel Brundibáru jako přezdívku, kterou jsem nesnášela a její vyřčení způsobovalo jen další brumlání. Nenapadlo mě ale nic jiného, kromě staré přezdívky ze střední, ale Brambor jsem z nějakého důvodu být nechtěla. Vlastně jsem si na Brundibáru nakonec zvykla a možná, ale nikdy bych to nepřiznala nahlas, se mi i trošičku, úplně maličko, líbí. Začala jsem tedy jako Brundibára.

Jenže z opatrného šití jednou za čas se stala posedlost. Počítač mám zahlcen množstvím odkazů na věci, které bych chtěla zkusit ušít. Chodím po obchodech a místo, abych si něco koupila, osahávám oblečení, snažím se zjistit, jak je ušité, vyhodnocuji, jestli bych to zvládla taky a pak doma hledám střihy a opět zaplňuji další a další místo v počítači. (Ještě, že internet existuje.) 

Šiju pro sebe, šiju pro své budoucí děti, šiju jen tak, že se mi něco líbí, šiju pro svého psa a pro další psy, šiju protože prostě musím. Je to mánie. Je to maania. Jsem maania. A jsem tady.