Velmi na mě zapůsobila výstava Mým očím nutno stále házeti potravu od Jana Vytiska. Její název odkazuje ke slovům Jindřicha Štýrského: „Mým očím je stále nutno házet potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ve spánku ji tráví.“ Chtěl jimi vyjádřit svou neustálou potřebu tvořit. Já z těchto slov, ale cítím touhu neustále poznávat nové věci, vnímat nové dosud nepoznané a vidět nevídané. Každý den vidět tolik nových věcí v takové rychlosti, že je snad ani nedokážete vstřebat a až se z toho člověku zatočí hlava.

K čemu mám ovšem je, když uvidíme něco nového a nedokážeme to pochopit?

V noci pak, když se uloží k spánku, mozek konečně v klidu vstřebá všechny vjemy, které přes den viděl.

Celý tento výrok mi tedy spíš zní jako neutuchající touha hledat stále novou inspiraci, všímat si nových věcí, vidět to, co při prvním pohledu většina lidí nezaregistruje, než neutuchající touha tvořit.

Pro všechny obrazy, které byly na výstavě k vidění, použil autor formáty velkých rozměrů, což na mě působí velmi sympaticky. Myslím, že monumentalita člověka odjakživa ohromovala a člověk potřebuje na tvorbu prostor. Avšak přes své velké rozměry jsou díla autora propracovaná
do nejmenších detailů. Jak říká sám název výstavy všechna díla Jana Vytiska, jsou velmi pestrou potravou pro oči, protože veškerá plocha jeho obrazů je bezezbytku zaplněna. „Pekelné výjevy jsou
v evropském malířství většinou přeplněné postavami a téměř každé místo na těchto obrazech zaplňuje nějaký detail. Jako kdyby tu existovala určitá naděje (nebo jen zbožné přání), že v Pekle už není pro nikoho místo.“ ¹ Na jeho obrazech opakují motivy lidových dřevěnic, vlčí lidé (trpící hypertrichózou – zvýšeným růstem ochlupení), či vyhřezlé oči. Všechna díla Jana Vytiska v sobě nesou dekadentního ducha, který je v dnešní době velmi módní. Jeho malby mají také blízko k naivnímu umění a k obrazům Josefa Lady, díky jeho používaní pestrých barev, obrysových linek a také protože příliš nepracuje s prostorem a jeho malby působí dost plošně. Sice to může na první pohled znít jako výtka, ale oceňuji autora za jeho osobitý styl, který na mě působí velmi příjemně.

Jako velmi zajímavý prvek v jeho obrazech považuji lidové dřevěnice, připadá mi to v dnešní době velmi neobvyklé, řekla bych, že nás to odkazuje k našim kořenům, předkům a minulosti. Nelze určit, v jakém časovém období se příběhy na jeho obrazech odehrávají, mohlo to být včera nebo také
před stovkami let. Na druhou stanu podle mě určitě nehledí do budoucnosti, protože nevím jak autor, ale já si ji představuji úplně jinak, než vypadají jeho obrazy. Připadá mi to zvláštní, protože většina umělců reaguje situace kolem nich a dobu, ve které žijí a neupínají se tolik k minulosti. Navíc Jan Vytiska je poměrně mladý člověk. Takže snad ještě nemusí nostalgicky vzpomínat na své mládí, maximálně může vzpomínat na své dětství. Každopádně Vytiskovy obrazy jakoby se zastavily v čase. Dřevěnice z exteriéru často maluje hořící nebo alespoň v chátrajícím stavu, což působí velmi depresivně. „Hořící dřevěnici jsem viděl zblízka na vlastní oči a byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.“ ² Ale naopak, když se příběhy jeho obrazů odehrávají v interiérech těchto stavení, zobrazuje je v celé jejich kráse, plné rustikálních vzorů a ornamentů, působí velmi malebně a vyzařuje na nás z nich kouzlo domova, které je často v kontrastu s tím, co se v těchto půvabných interiérech odehrává a možná nás to o to více nutí se nad tímto výjevem pozastavit.

Stejně jako výstava „Mým očím nutno stále házeti potravu“ se jmenuje i jedno dílo na ní vystavené. Obraz je zasazen do autorova typického pohádkového interiéru lidové dřevěnice. Postava v centru obrazu je oděná v hojně vzorované lidové zástěře, která koresponduje s idylickým interiérem, měla by pravděpodobně trpět hypertrichózou. Možná chce ale autor zpodobňováním lidí s ochlupenými obličeji poukázat na zvířata, která v každém z nás žijí nebo na naše zvířecí pudy, které v nás přetrvávají, výjevu na obraze by se to i hodilo, protože tato bytost je zobrazena v momentu, kdy zakousla ptáka, přitom ji klidně pozorují další čtyři další ptáci, což je mi záhadou. Nechápu, proč se nesnaží uletět. Na zemi leží další tři zakousnutí ptáci, ale dál jsou netknutí. Je to dost smutné, když někdo zabije živého tvora jen tak a ne pro potřebu obživy. Mrtví ptáci vlastně nejsou potravou, protože bytost je jen zakousne a dál je nejí. Je to jen nesmyslný zmar.

Na dalším jeho sedí muž porostlý srstí za stolem plným jídla, které bych spíše nazvala potravou. Až
na to, že tomu muži roste po celém těle srst, což je trochu nezvyklé, působí výjev velmi poeticky.

Další jeho obraz se odehrává v malé vesnické školní třídě, která je už ovšem víc strohá než předešlé interiéry. Jsou v ní tři chlapci a opět ochlupená bytost. Dva chlapci dodělávají model dřevěnice, který ovšem hoří, na lavici před nimi stojí kostra spáleného podobného modelu. Může to symbolizovat pomíjivost a zánik všeho kolem nás. „Použijeme-li Wrightovu metaforu, strom pouze nestojí, ale zároveň také padá a hnije proto, aby ostatní stromy mohly stát a padat a hnít atd. až donekonečna.“ ³ V popředí uprostřed obrazu vedle spáleného modelu sedí chlapec anatomickým modelem hlavy,
na kterém ukazuje na oko a stejné oko mu při tom vytéká, připomíná mi to woodoo panenku.

Nakonec zmíním ještě jeden obraz, který na výstavě nebyl, ale zaujal mě. Jmenuje se Smrt. Je to portrét smrtky obcházející vesnici, která se tyčí v pozadí, a kromě smrtky nelze vidět ve vesnici ani živáčka. Ovšem ani jedna dřevěnice není v plamenech, jen tiše stojí, nejspíš právě zapadá slunce, protože se nad vesnicí klene červená obloha. Zvláštní ovšem na smrti je, že z jednoho očního důlku zpoza kostnaté mastky, se na nás dívá lidské oko. Znamená to snad, že i smrt umí být lidská? Nebo že se za její maskou může skrývat něco docela jiného? Nebo že za smrtí čeká nový život?

Veškeré dílo Jana Vytiska se nese v duchu dekadence, která je dnes velmi módní a já samotná ji považuji za přitažlivou. Myslím, že temnota či odvrácená strana měsíce lidi odjakživa fascinuje.

Na druhou stranu mi připadá, že se dnes nacházíme v době, kdy se na sebe umělci snaží přitáhnout pozornost tak, že nás, co nejvíce šokují. Proto vytvářejí dekadentní, které nás skutečně svou odpudivostí šokují, ale kromě toho úpadku v sobě nic víc nemají, žádnou přidanou hodnotu. Což je problém veškerého dnešního umění. Umělci by měli používat dekadenci za účelem, že nám chtějí sdělit něco víc a nejen za účel šokovat.

Obrazy Jana Vytiska jsou velmi působivé a zajímavé, ale na některých svých sděleních by měl ještě zapracovat.