Bylo jaro, vlastně, jaro teprve začínalo.

A bylo poledne, to je sluníčko nejvýš a pálí o sto šest. I  hlemýžď se zastavil, aby se podíval, co utkali v jarním sluníčku pavoučci, ale v tom zářivém teplém světle .... znenadání ....  u s n u l  .... chrrrr, chrrr ....

I víly jsou někdy ze sluníčka unavené. Obzvlášť ty pracovité. A to malá zahradnice Eliška je.

Elí, volali ptáčci na malou zahradnici. Elí, elí ... nesla se ozvěna od potoka. A víla se rozhlédla. Šuí, Šuí, šustila neshrabaná suchá tráva a nedočkavě pokukovala po malých hrabičkách. A sluníčko pálilo. 

Vydám se k potoku !

Rozhodla se hned. Vylezla na veliký kámen, aby líp viděla cestičku, která ji k potůčku povede.

Tam bude chládek ...

A byl. Voda byla zlatá, stejně jako Eliščiny šaty. Namočím si je ... lekla se, ale za chvilku už vesele poskakovala v zurčící vodě. 

Potůček tekl doleva i doprava ... kterou pak cestičkou se vydám, mudrovala Eliška chvilku, ale naštěstí objevila na břehu něco, co vypadalo přinejmenším podivně .... a někoho, kdo na to podivné upřeně zíral ...

Neboj se ! volala Elí z potoka na Šumíka, který se krčil za korálkovým balvanem. To je jenom kočárek !

Kdopak si ho tu asi zapomněl ???

Elí, Elí, polez nahoru, pojď se podívat, křičel povzbuzený Šumík a vůbec už se nebál.

Elí vylezla opatrně z vody. Opravdu, kočárek.

Určitě bude chybět nějaké holčičce, která ho tu zapomněla, přemýšlela malá zahradnice smutně.

Ale Šumík se směje od ucha k uchu, má radost, že potkal kamarádku a všechny smutky naráz spadly do potoka a voda je už unáší do řeky a řeka do moře.

Když se dost vynadívali na kočárek, sluníčko už ukazovalo odpoledne.

Břeh potoka na téhle straně byl docela strmý. Nahoře čekal veliký starý tis s krásnými kořeny a pelíškem, který si Šumík přes zimu moc oblíbil. 

Elí, pojď se podívat, kde bydlím. A můžeš si udělat domeček hned vedle mně. Spadané kůry je tu velká fůra ! Volal Šumík na Elišku a ta se radostně rozesmála. I ty jeden, vždyť já mám svůj domeček naproti u velkého balvanu a ukázala přes potok.

Ale neviděla jsi ještě moje kouzelné stromečky, tak pojď honem, sluníčko zapadá a přestanou se třpytit !

Eliška byla zvědavá a tak se vydala do svahu za Šumíkem. A za chvilku je uviděla:

Pomalu se přiblížili ke starému tisu a už byl čas se rozloučit. 

Cestou zpátky našla Elí další krásnou pavučinku, připnula si ji na šaty a začala si zpívat, to aby se v přicházejícím  šeru nebála ...

Ale kouzelné stromečky, na které svítilo i pod starým tisem přes den sluníčko, začaly v šeru zářit a posvítily malé zahradnici na zpáteční cestu ...

A korálkový balvan se skulil do potoka, aby si nenamočila šaty, až bude přecházet na druhý břeh ....

Když večer  uléhala do své postýlky v chaloupce pod balvanem, tak si jen tiše řekla:

... to byl moc krásný den ...