Možná se mi celou dobu dařilo skrývat své skutečné problémy až se mi začínalo zdát, že ani žádné nemám a že je vše téměř dokonalé. Těšila jsem se touto myšlenkou až do poslední chvíle. Stejně jako na jaře roztává sníh a odhaluje přírodu pod ním, i v mé hlavě cosi vyplulo napovrch.

Myslím, že snad nejsem sama, kdo překonal podzimní depky, ale nevyhnul se jarním splínům. Najednou mě opustila energie a nejen ona. Nějak pro mě spousta věcí ztratila smysl. Také mi ještě více selhává paměť, asi únavou. Zhoršily se mi problémy s tlakem, že sebou po ránu občas málem švihnu. Naštěstí se to nestává každé ráno. A pak ještě nechutenství. Nechci umřít hlady, ale opravdu mi nechutná skoro nic.

Co to se mnou je? Co se děje? Všechno je najednou tak složité. Nejsem se sebou vůbec spokojená. A kde je má inspirace a chuť tvořit? Potká mě stejný osud jako něteré slavné umělce, že skrátka vyhasnu a budu k ničemu?