Vyprávěla jsem kamarádce, jak jsem v noci zachraňovala ježka. A ona mi na oplátku začala povídat o tom, jak u Hornbachu chovají za plotem koně.

Jak tam stojej, ti koníci, obalení hnojem, na úplně vysušený půdě, tráva spasená, a plot v určitým místě skoro povalenej, protože tam roste švestka, a ti koně se na ni, celí hladoví, chtějí dostat. Vyprávěla to tak sugestivně, že mi kapaly slzy až na kolena, že jsem za chvíli měla kalhoty na kolenou skoro promočený.

Já vduchu ty koně viděla; a nejen koně – já viděla i ty zelený plody švestky, já,  která nevim, jak listy švestkovníku vypadají, jsem to měla před očima jako živý.

Říkala, ta kámoška, že jim dala aspoň mrkev a jablka, ale že to je málo, že tam dneska musíme zajet autem a něco jim odvézt.

A já, starej záchranář, samosebou jo. Hlavně jsem hned volala naší Mery, ať všeho nechá a přijede, že jde o minuty.

Kamarádka mezitím utíkala do Alberta a ze všech mrkví a kedluben tam orvala zelený, čemuž se mimochodem divím, že prošla ochrankou s takovým báglem a ani ji nezatkli.  Já jsem připravila do krabice sušený pečivo, co schraňujeme pro útulek a obhlížela jsem vhodný kbelíky, ze kterých by šlo vyrobit korýtko, protože mi začalo být jasný, že ti chudáci nemají ani vodu!

Nakonec se ukázalo, že koníci nebyli zahnojení, vychrtlí, ustrašení, podvyživení prckové, ale dva arabský plnokrevníci (prostě takový hooodně vysoký černý koně, já si takhle představuju arabský plnokrevníky ), o podvýživě nemohlo být ani řeči, naopak, pánové byli značně vybíraví – kedlubnový listí na mě ten jeden plivnul a frkáním a hrabáním mi naznačil, že mu mám dát laskavě mrkev, nebo se aspoň ohnout pro jetel.

Výběh, vylíčenej co do velikosti jako pánskej kapesník, má ve skutečnosti minimálně tisíc na tisíc metrů a čítá stromy, trávu, boudu a úhlednou hromadu hnoje a dokonce chlápka, kterej kdesi v dáli ten hnůj kydá.

No co, tak aspoň jsem si, poprvé v životě, pohladila koníka po čumajzu, to byl krásnej pocit, tak krásnej, že jsem ani moc nenadávala, že už je kurva zase devět hodin, a kdy pudu spát.

V noci telefonát: Hele, já jsem přemejšlela o tom kedlubnovým listí. My jsme jim to neměly dávat. Oni se nafouknou.

Oponovala jsem, že ten kůň sežral kedlubnovýho listí asi šest gramů a zbytek na mě vyplivnul, ale ona ne, otravovala tak dlouho, až nakonec volala na veterinu, co máme dělat, že ty koně jsou určitě nadmutý.

Nějaká chytrá veterinární pracovnice jí poradila, že máme koníky do rána hlídat. Už to vypadalo,  že si vedle ohrady (nebo v ní) rozbijeme stan.

Mery ale prohlásila, že má víc rozumu než my dvě, koňařky z povolání“, a že už s náma nikam nejede, nasrat, a holt se v nejhorším ráno dočteme v tisku, že se kolem ohrady s uhynulými koni pohybovaly tři podezřelý báby s malým psem.

Naštěstí tomu tak nebylo, všechno dobře dopadlo, koníci jsou zdraví, veselí a čiperní a bodejť by nebyli, když jim tam lidi nosej mrkev a jablíčka, jak jsem se mohla další den přesvědčit.

Před chvílí mi kolegyně koňařka volala: Ty, já jsem tady našla ptáčátko vypadlý z hnízda, ono hrozně řvalo, tak jsem ho poponesla do trávy a přiletěla jeho matka a nakrmila ho … Já nevim, neměla bych ho kousek poponýst aby …

Néééééééééééééééééééé!!!

Lidi, starejte se taky chvíli vy, jo?!