Vůbec nevím, kdy se to stalo, ale je to tak. Přijde mi, že je to jen několik málo let, kdy jsem si jako malá snila (ano snila jsem si, normálně v bdělém stavu jsem se chodila procházet kolem rybníka a snila jsem si – nejsem blázen ale blíženec), jaké to bude v roce 2000. Po chvíli přemýšlení (delší chvíli) jsem si spočítala, že mi bude 29 let. Bylo to něco tak vzdáleného a nepochopitelného, že jsem to vůbec nedokázala zpracovat. A potom jsem se párkrát vyspinkala, je rok 2022 a mně bude 51.

Nedávno jsem četla, že čas je člověk schopen vnímat v jeho skutečné rychlosti jen do věku sedmi let, pak už se jeho rychlost stále zvyšuje. No dobře, ale že nabere rychlost světla, to je trošku kruté. Když jsem byla dítě, den byl nekonečně dlouhý, stihla se strašná spousta skvělých věcí – pokud tedy ty věci nebyly tak skvělé, že končily maminčinou výhrůžkou: „Počkej, až se vrátí táta z práce“. To se pak čas skoro zastavil. Z dnešního pohledu si vůbec nedovedu vysvětlit, jak jsem zvládla dvě děti, práci, domácnost a to vše naráz. To jsem musela mít raketový pohon.

Je tedy pravda, že i dnes čas občas výrazně zpomalí. Třeba když někam spěchám a spadnou šraňky (pro mladší generaci – závory na železničním přejezdu), nebo když mě začne v sedm večer ukrutně bolet zub a pohotovost je až od sedmi ráno, nebo když stojím u pračky oznamující, že za minutu dopere. V těchto případech si čas dává výrazně načas. Ale právě v těchto případech by se mohl jít se svou laskavostí bodnout.

Padesát je odpudivé číslo. Stále jsem nechápala význam tvz.Baťových cen. Přece když něco stojí 49,- tak je to prostě za pade. Ne není. 49 je mnohem snesitelnější než 50.

Ani nevím, proč mi to číslo tak vadí. Když si pokorně zhodnotím, co mi vlastně chybí, tak zjistím, že vůbec nic. Teda vnouče bych chtěla, to jo, to mi chybí. Jestli osud čeká, až se jeho praštěná babička srovná a uvědomí si, kolik je jí let, tak se nedočkám.

Spíš se s tím číslem neumím vypořádat psychicky. Sice se říká, že padesátka není žádný věk, ale když vidíte fotky hereček 40+ s titulkem Jak stárnout s grácií nebo nabídky cestovních kanceláří na dovolené pro seniory 55+, tak to tak úplně pravda není, že? Problém je i ve mně. Mám pocit, že ve svém věku bych měla být jaksi seriózní dámou a ne nedospělým střevem. Ale není to v tom, co dělám. Jsem samostatná, mám manžela, dvě děti, práci, dům i „bazén“. Ale to myšlení. Nápady jak nějaká koza, naprosto nevhodné k mému věku. Taky jsem si už ve čtyřiceti řekla, že nebudu mluvit sprostě a stále se nedaří. Na druhou stranu mám tu výhodu, že dělám, co chci a názor mého okolí na mé počínání mě zajímá pramálo. Vůbec mi nevadí poznámky syna, že nikoho tak starého na in-linech jezdit neviděl. Ani to, že u toho vypadám jak Pandur (mám helmu, chrániče na ruce, lokty i kolena a kdybych se nestyděla, tak si půjčím ještě jeho hokejovou vestu). Mě to prostě baví, ale vím, že když sebou praštím, tak mi náplast stačit nebude a podle toho jsem vybavená.

Ano, velkou výhodou padesátky je to, že mám čas na sebe. Nechápu ženy, které se hroutí, že jim děti vyletěly z hnízda a ony si připadají zbytečné. Tak tím opravdu netrpím. Mám tolik zájmů, že bych potřebovala, aby měl den 48 hodin nebo alespoň vyhrát v loterii, abych nemusela svůj krásný čas trávit výdělečnou činností. I díky paní spisovatelce Marcele Mlynářové jsem s úlevou zjistila, že cestovat a vůbec podnikat nejrůznější aktivity i sama, je věc naprosto přirozená. Ono je to totiž tak, že děti mají své životy a své partnery a se svým partnerem nemáte úplně stejné zájmy. Tedy alespoň já. Snažím se přimět svého manžela i k jiným aktivitám než jedna dovolená ročně, ale marně. Prý na to všechno bude dost času, až budeme staří. Chápete to? Ne, nemám žádného kolouška o dvacet let mladšího. Mám stejného manžela už víc než třicet let a to je ještě o pět let starší než já. Pravděpodobně má neochvějnou představu, že ho budou jednou vystavovat v Národním muzeu jako nejstaršího žijícího savce vůbec. Ale na druhou stranu je tolerantní a v mých výletech mi nebrání, ani mě po návratu neprudí s otázkami, jestli tam byli nějací chlapi, kolik jsem utratila apod.. Ani moc neprotáčí oči, když se vrátím z cyklistického výletu s blátem až na helmě a s diviznou zamotanou do předního kola. Jediné, s čím prudí, je nasmažení řízků na celý víkend.

Takže určitě mohu doporučit. Pokud něco chcete dělat, nečekejte, až bude mít čas a chuť partner, potomek nebo kamarádka. Taky byste se nemuseli dočkat. Prostě jděte a dělejte co Vás baví. Proč? Proč ne. I sami? Jistě. Jak na to budou koukat ostatní? Tak to Vám může být úplně jedno.

Padesátka je přece rozjezdová rychlost, tak jedem.