Tak jsme se dneska se synem rozhodli, že se podíváme na jarmark. Ale tak pěkně se nám doma sedělo a blblo, že jsem při pohledu na hodinky s hrůzou zjistila, že nám za chvíli vlak jede. A tak jsme se rychle oblékli, hodili ruce na prsa a klusali na vlak. S vyplazeným jazykem a vločkami, které padaly víc a víc a samozřejmě komplikovaly naše spoždění, doběhli na nádraží. A protože vlak už téměř přijížděl, tak jsme vběhli do budovy koupit lístek. Do okýnka dýchajícím hlasem oznámím cílovou stanici a šmátrám v batohu pro peněženku, abych lístek zaplatila....a ouha. Batoh prázdný. V tu chvíli se mi úplně přesně a do detailu vybavuje, jak jsem s ní ráno platila pečivo v pekárně a kde přesně se v tu inkriminovanou dobu nachází. No tak nic, nejede se nikam. Ze spodu se z úst mého syna ozve: "Mami? Co je? Vlak už je tady.". Tak mu oznamuji, že náš výlet končí. Ale v tu chvíli se z okýnka vytáhne ruka a v ní lístek. "Však mi to donesete." ozve se a já nevěřím vlastním očím. Opravdu je to tak. Moc děkuji, chytám syna za ruku a běžíme do vlaku. Dosedneme a než se vykutláme z té spousty oblečení, stojí u nás pan průvodčí. Bere si naši jízdenku a dává na ni razítko. Mluví na nás tak milým a příjemným hlasem, že mě to až hladí po duši. Když vytahuje dětskou vlakovou jízdenku pro hodné děti s obrázkem a podává ji synovi, vyprávím mu co se stalo. S klidným hlasem se ke mě otáčí a říká: "Vždyť se ani tolik nestalo, jsou i horší věci." Prohodíme spolu ještě pár milých slůvek a odchází. Syn zaboří pohled do dětské jízdenky a říká: "Pán je moc hodný, dal mi jízdenku." Mě se tak trochu zase derou slzy do očí a je mi krásně. Dobrý člověk ještě nezemřel, dobrý člověk stále žije