Před několika měsíci jsem byla ve stavu takové totální beznaděje, měla jsem pocit, že to je všechno ztracené a prostě jsem zase na nějaké druhé koleji sama jak ten kůl v plotě. Když tu najednou se to stalo. Objevil se ten, koho jsem vlastně už dlouhá léta hledala. Bylo to jako sen, jako sen o snu. Dodnes si občas říkám, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Potkala jsme prostě životní lásku a když jsem se mu poprvé podívala do očí, které předtím skrýval za slunečními brýlemi, tak jsem si chtěla sednout na zadek. Prostě jsme věděla, že to je on. Nikdy v životě jsem nic takového nezažila, ale v ten moment jsem věděla, že tohle jsem hledala vlastně celý život. Zní to kýčovitě, ale je to tak.

Pan onen je pan doktor, takže v případě našeho sňatku bych jednoho krásného dne bývala paní doktorová - to není z mojí hlavy. To před časem zmínil, když jsem v lázních měla poškozený jídlonosič, který jsem tam měla jen pro vlastní potřebu, a on mi chtěl hned jít kupovat jiný. Když jsem se ohradila, že to je nesmysl, tak mi řekl, že až jednou budu paní doktorová, tak bude samozřejmé, že budu vypadat dobře nejen já, ale nebudu si moci dovolit mít takové nějaké věci (je to bohužel pravda, protože lidi dokážou být v takovém případě dost nepříjemní).

Bývala bych byla na to zapomněla, ale před pár dny jsem si na to vzpomněla. Vrhli jsme se do rekonstrukce mého bytu a přítel odstraňoval vrstvu malířské barvy, aby mohl natírat novou vrstvu. Určitě jste všichni viděli film Sám doma II, kde ten hloupější ze zlodějů je v jednu chvíli celý bílý, jak na něj spadnul pytel s vápnem. Tak přesně přítel vypadal. Já ho opravdu miluju, ale v tu chvíli jsem se chtěla strašně smát, ale když říkám strašně, tak myslím strašně. Nějakým hnutím mysli se mu podařilo ten záchvat potlačit. Za chvíli přišel s tím, že se pro něco musí dojet do specializované prodejny. Tak jsem řekla, že tedy ano. Jenže vtip byl v tom, že on si jen otřel obličej, já mu vytřepala prach z vlasů, sama si nechala potrhané džíny umazané od cákanců malířské barvy a vyrazili jsme. Takže v obrovském obchodě jsme se pohybovali jako dva ukrajinští dělníci, kteří mají odpor k mytí a k péči o svůj zevnějšek.

A on to zatím byl pan doktor s paní doktorovou. Takže jak praví klasik: na život pohlížejme vážně, ale nikdy ne tragicky. Bylo to vlastně veselé a možná i zároveň maskovací.