Teda platí, ale o mně.

Včera jsem půl dne trávila venku. Nechtělo se mi topit. A když je za oknem fakt ošklivo, většinou je to zvenčí o trochu lepší. A doma byla taky zima.

S sebou jsem si vzala psa (stejně by se nenechal odbýt), svůj nepromokavý foťáček a to bylo vše. I co se těch nepromokavých věcí týče. S mokrým hřbetem od věčného sklánění nad báječnými záběry jsem pobíhala po zahradě a okolí, jáko blázen jsem se radovala z mokrých vloček, lepících se na brýle a tajících v kožichu mého čtyřnohého společníka.

Ani jsem si neuvědomila, jak utíká čas. Najednou mi došlo, že už opravdu budu muset zatopit, nebo bychom to, mokří a prokřehlí, nejspíš odnesli nejméně pořádnou rýmou.

Pes se několikrát oklepal v mé bezprostřední blízkosti, takže jsem znovu a znovu čistila brýle, abych si na zmrzlé prsty nehodila poleno, nebo si jinak neublížila. To by se mi pak moc špatně pracovalo.

Nakonec, když už bylo teplíčko, vedle klávesnice stál třičtvrtě litrový šálek s horkým meduňkovým čajem z letošní sklizně, fotoaparát začal vydávat své tajemství zrádnému počítači.

Říkáte si, proč je můj PC zrádný? Vždy mu říkám, že je trouba, když se mě třikrát ptá, zda chci to či ono OPRAVDU smazat. "Jasně", křičím na něj, "přeci nejsem pitomá".

......tak včera se mě nezeptal......

Půlka fotek v trapu. Jedno nerozvážné ukliknutí. V koši nenalezeno. Na podrobnější zkoumání útrob mého PC málo znalostí. Prostě smůla.

Tak zde je alespoň něco.

Po této zkušenosti jsem došla k závěru, že ze mně žádný velký a slavný fotograf nebude. Zůstanu u svého kovu a občas korálků. Ty se občas také někam zakutálí, ale s trochou trpělivosti a pomocníkem smetákem se je většinou podaří zachránit.

Tak vám všem přeji dobrý tah v kamnech, suché sirky, ostrou sekyru a hlavně prosím paní Zimu, aby ještě počkala a nepředbíhala pohádkově barevný a příjemně teplý Podzim.