Ze školy chodívám kolem bazaru, který je zastrčený v jedné uličce Nového města pražského. Většinou mi nestačí nakouknout jen do výloh, ale musím prošmejdit i novinky uvnitř. Paní majitelka je skutečně znalé svého řemesla, jednotlivé poklady bere něžně do rukou a umí o nich zasvěceně povyprávět, jako by snad byly součástí jejího života odjakživa...

Vždycky, když se u nás rozbije talířek - netuším, proč, ale zvláště dezertní mají u nás doma jen krátkou životnost - najdu tu nějaký nový-starý kousek, nejlépe s kytičkami. Je to zvláštní... narozdíl od těch bílých i IKEA, které odcházejí jeden za druhým, tyhle si naše děti hýčkají.

      Ale zároveň se také vždycky dívám kolem, jestli by tu nebylo něco         zajímavého, zcela nepraktického ke tvořivému zužitkování. 

     Díky  mému šmejdění vznikla před časem. Díky mému šmejdění            vznikla před časem brož Milostné políbení...

     Jindy jsem zase objevila překrásné, dokonale zachovalé kraječky        z doby předválečné, kterými dozdobuji své vintage šperky.

     Ale nedávno mě tu čekalo něco jedinečného...

Zase jsem se stavila pro nějaké talířky - ulovila jsem hned tři, s červeným proužkem a červeno-žluto-zelenými květinkami - byl v bazaru místo mé staré známé na zástup jakýsi mladý muž. Nahlédla jsem ještě do vitríny s hračkami a všimla si několika maličkých panenek. Nechala jsem si je ukázat a dvě z nich už jsem nedala z ruky. Zamyšleně jsem nahlas konstatovala "Hmmm... něco s vámi provedu..." "A co že s nimi budete dělat?" optal se zvědavě zástup. "Nevím... třeba z nich udělám brože!" V očích toho ubožáka se zračilo upřímné zděšení. "Co? Brože?" Rozhodla jsem se, že si ho patřičně vychutnám. "Jo, třeba brože. Já takhle hledám různý věci a pak z nich dělám něco jinýho. A pak to prodám." "A kde to prodáváte?" Musela jsem v tento okamžik podat osvětu ohledně Fleru a bylo vidět, že dotyčný je stále více nadšen myšlenkou, že ze starých "krámů" se dá udělat něco nového, co nemusí jen tak ležet někde ve vitrínce.

A jak jsem řekla, tak se také stalo. Doma jsem obě panenky pořádně umyla od vrstev špíny. Pak bylo potřeba vyspravit jim plandající končetiny, jinak by vypadaly poněkud morbidně. Dcera i manžel nezávisle na sobě prohlásili, že už jsem asi docela zešílela a že jestli prý hodlám utrhat panenkám hlavičky a udělat si z nich oltáříček hodný masového vraha.

Nedbala jsem jejich posměšků a vrhla se na garderóbu. Chlapečkovi jsem trochu vyspravila původní laclové kalhotky a doplnila je bílým recy knoflíčkem. Krajkové šatečky holčičky jsou také původní, trochu zašedlé. Doplnila jsem je dvojitou spodničkou z bílého jemného materiálu, tenkou modrou stužkou a maličkým recy knoflíčkem.

A tady jsou, seznamte se - Jeníček a Mařenka.

Jsou to milé, veselé děti. Rozhodně neodmlouvají a dozajista si vyslouží pozornost každého, kdo je uvidí na klopě kabátu či sáčka...

Těším se, co objevím na své cestě ze školy příště...