Možná to taky znáte. Jste perfektně připravení, nic jste nepodcenili, ale přesto jste nervózní. Chodíte po místnosti jako lev v kleci a snažíte se hlavně zklidnit své roztěkané myšlenky a zahnat pocit, že se prostě nemůžete jen tak v klidu posadit a čekat.

Naposledy jsem se dostala do podobné situace v pátek. Měla jsem víc jak 2 hodiny času do důležitého pohovoru, na kterém mi moc záleželo. A ačkoli jsem si v hlavě stále opakovala, že "vlastně o nic nejde" a "nejdůležitější je být v klidu", nedokázala jsem se soustředit skoro na nic. Doma to na mě všechno padalo, takže jsem si sbalila všechny připravené podklady a vyrazila jsem. Sedla jsem si do kavárny nedaleko místa, kde jsem měla pohovor a objednala si jedno extra velké cappuchino. 

Chvíli jsem jen tak pozorovala lidi kolem a už už jsem si začínala okusovat nehty, až jsem nakonec vytáhla blok a propisku a po chvíli štrachání v kabelce i červenou trošku tupou pastelku a začala si čmárat. Naprosto intuitivně vzniklo tohle vynervované oko.

A netrvalo moc dlouho, objevilo se vedle něj druhé a za chvíli celý obličej.

Do kreslení jsem se zabrala a překvapilo mě, že i když jsem na začátku vůbec netušila, co budu tvořit a že vlastně budu tvořit, vzniklo docela zajímavé pocitové dílko. Cítila jsem nervozitu, možná trochu i strach a to vše se v obličeji této ženy objevilo. Čím více těchto emocí bylo na papíře, tím méně jsem jich cítila v sobě. 

Když jsem asi po dvou hodinách dokončila kresbu a už nebylo nic, co bych si přála vyčmárat dál, byl akorát tak čas se sbalit, zaplatit capucchino a vyrazit. Když jsem vcházela do budovy, kam jsem byla na pohovor pozvaná, byla jsem ještě trochu nervózní. Ale věděla jsem, že moje emoce jsou bezpečně uzamčené na papíře a já tam můžu jít a prostě to zvládnout :-)