Netvrdím, že mě úspěch netěší, ale ambice a soutěživost se mnou nikdy moc necloumaly. Navíc jsem brzy přišla na to, že na horních příčkách fouká a udržet se tam bývá těžší a bolestivější, než se tam doškrábat, stejně jako umění odejít v plném lesku. Možná proto jsou mi dost jedno i všechna mistrovství a olympiády, i když jsem moc ráda, že aspoň sportovci nám ve světě nedělají ostudu. Třeba Ester Ledecké jsem její neuvěřitelný korejský úspěch ze srdce přála, už jen proto, že její babička mě na střední škole učila češtinu a tělocvik a píseň Esteřina otce Janka „Proklínám“ mě provázela řadou mladistvých milostných neúspěchů (než jsem přišla na to, že proklínání nic neřeší). A taky proto, že obdivuju všechny, kteří poctivou dřinou dosáhnou svých cílů.

V den, kdy Ester Ledecká získala olympijské zlato, řada Čechů, z nichž mnozí se hýbali naposled při povinném „těláku“, vzala její úspěch za svůj. Hrdě zvedli hlavu, zaplavili úspěchem sociální sítě a tvrdě se vydali za svými drobnými vítězstvími. Aspoň na silnici to bylo zatraceně znát. Nejpomalejší pruh na D1 zel prázdnotou a v prostředním a nejrychlejším si ve zhruba 100km rychlosti hrálo na honěnou modré auto s bílým. Modré předjelo, bílé si to nenechalo líbit, a tak pletli nekonečnou vánočku ze dvou pruhů až do zblbnutí. Nikdo z nás si netroufl podjet je zprava, protože jednak je to proti pravidlům silničního provozu a jednak aspoň já jsem se bála, co by to s energií těch egomanů udělalo. Naštěstí za nimi nejel žádný větší blbec.

Za Voticemi jsem se pak pokusila předjet líně se vlekoucí Mazdu. Než mi došlo, že její řidič mnou závodí, stála jsem na plynu svého 0,8litrového hrkátka jako zahradník na rýči. Pak jsem to vzdala. Svého jsem ostatně dosáhla – zrychlil. A samozřejmě vyhrál!

V pondělí národní soutěž pokračovala. Do tramvaje se s typickým ječením vevalila třída předškoláků. Holčička v růžové čepici předhonila dva chlapečky a s nadšeným výkřikem: „Jsem první“ se uvelebila na prvním sedadle. Chlapečci se tiše a pokorně podělili o poslední zbylou sedačku a byli potichu. V duchu jsem si představila holčičku o 15 let později, jak se stejně tvrdým leskem oku a ostrou prací loktů udělá bleskovou korporátní kariéru od recepční ke generální ředitelce. Zatím jen panovnicky vyhlédla z okna a moudře pravila: „Vltava.“ Paní učitelka ji pochválila a děvče povzbuzené úspěchy ukázalo na nejbližší objekt: „Karlův most.“ Učitelka jí vysvětlila, že tento jmenuje Palackého, Karlův je ten se sochami a vyjmenovala všechny mosty v dohledu. Pak jí ukázala sochu buditele na stejnojmenném náměstí a vysvětlila, kdo byl František Palacký. Urputná holčička přesto trvala na svém: „Karlův!“ „Palackého!“ opáčila pančelka. „Karlův!“ „Františkův!“ „Karlův!“

Na další zastávce školka naštěstí vystoupila, jinak by rozprava ve stejném duchu nejspíš pokračovala až na konečnou. Trochu mi to připomínalo hru, kdy moje dítko vyhazovalo hračku z kočárku, já ji podala a zase letěla ven. Po třetím opakování jsem hračku strčila do tašky, ale možná jsem tím dítěti způsobila doživotní trauma. Možná nemám smysl pro hravost, možná mi jen tramvajová holčička byla nesympatická, ale říkám si, jestli by našim egům neprospělo, kdybychom se už od školky dozvídali, že rčení „Moudřejší ustoupí“ se také leskne utajenou výhrou a že když už nutně musíme soutěžit, tak ideálně ve sportu nebo v překonávání sami sebe. Určitě by ubyla řada havárií na silnici i ve vztazích.

Foto: Pixabay