S hlubokým zármutkem v srdci, se slzami v očích vám musím oznámit, že mě dnes ráno opustila moje dlouholetá, pětatřicet let stará kamarádka. Byla sice hnědá, ale měla jsem ji moc ráda. Měla jen jednu nohu, pravda trochu silnější, ale vždycky stála pevně a vzpřímeně. Nikdy se nehrbila, ani neohýbala. Fakt jsem ji zbožňovala. Každé ráno jsem ji chytila za ucho a asi tak půl hodiny jsem ji laskala. Byla opravdu krásná. Oblé křivky, hladká, jemná, čistá. Na rtech jsem vždycky cítila její okouzlující teplo a vůni. Sedávala jsem většinou na gauči a ona postávala na stolku. Nebyla moc vysoká, prostě akorát. Napadá mě, že vlastně nemám ani jednu její fotografii, a to jsem spolu byly tak dlouho! Nejvíc mě bolí, že už ji nikdy neuvidím. Vyhodila jsem ji do popelnice.

Praskla mi sklenička na kafe.