Jsem starý pavouk a budu Vám vyprávět.

Když jsem se vyklubal na svět, byl jsem celkem roztomilý pavouček. Byl jsem tak maličký, že jsem nebyl skoro ani vidět. Jak čas ubíhal, já rostl, a stal se ze mě velký, černý chlupatý pavouk. Když jsem dospěl, byl čas vyrazit do světa, opustit domov a založit si svou rodinu. Za tou dlouhou cestu, kterou jsem prošel světěm, jsem potkal spoustu pavouků z kterých se stali bezdomovci. V jejich úkrytech na ně útočila vražedná náčiní v podobě smetáku, koštěte nebo novin, a křik lidí, ten už moji kamarádi nemohli dál snášet. A tak opustily svůj domov pochroumaní, pomačkaní, třeba i bez nohy a hledali si nový domov kde budou moc v klidu lovit mouchy a v pokoji žít.

Po dlouhé cestě jsem objevil domeček, a hned jsem věděl, že to je to, co hledám. Vlezl jsem škvírou do vnitř a už běžel takovou rychlostí aby mě nikdo neuviděl. Během mého útěku se někam schovat se mi vysypal raneček s mouchama, ale nebyl čas mou svačinku zbírat....

Našel jsem si dobrou díru ve zdi v předsíni, byla docela veliká, pohodlná, a bylo v ní teplo. Konečně jsem si oddychl, a pomaličku se dostával do říše snů o mouchách...

Probudilo mne světlo, rámus, smích a několik hlasů. Třásl jsem se strachy, ale po několika minutách jsem se odvážil se podívat koho mám tu za sousedé. Uviděl jsem takovou holčičku, nemohl jsem se na ní přestat dívat, a fascinovalo mě něco, co tu dívenku podpíralo. Ani mě nenapadlo že by to mohl být další nástroj jak mě zprovodit ze světa, jen jsem se upřeně díval na tu holčinu a poslouchal její smích...

Přišel večer, setmělo se, ustal rámus a nastal noční klid. I já jsem se uklidil ke spánku, bohužel, opět s hladovým žaludkem...

Několik dní jsem dá se říct v poklidu žil ve své skulině a přemýšlel o svém bytí až mě jednou ze snění vyděsil křik! "Mámí tady je pavouk!!!" Zvedl jsem oči a spatřil vyděšený pohled té holčičky. A už na mě útočil smeták. "Co já jsem komu udělal..." Posteskl jsem si a věděl, že se opět budu muset odebrat jinam, jinak příjdu o život.

Dny utíkali, pokusy mě zničit se nepodařily, a já měl strach, že když vylezu, tak že útěk jinam nepřežiju. Vyhadlovělý jsem ležel ve své skrýši a ze spánku mě probudilo zachvění pavučiny. Co to? Co to vidím? Moucha! A jaká! Zahltila mě neuvěřitelná radost že si konečně zaplním prázdný žaludek.

Asi dva dny byl klid, ale pak, se mi pavučina chvěla častěji. Copak se to děje? To je tolik much? Pomyslel jsem si, ale nepřemýšlel jsem nad tím, hlavně že jsem měl spíž opět plnou.

Když jsem jednoho dne odpoíval po výtečné večeři, zaslech jsem tichý hlas. Byla to ta holčička. Začala mi vyprávět, že se moc bojí pavouků, ale že se toho strachu chce zbavit, že mě nechce zabít, ale jen se mě bojí. Tak rád jsem její vyprávění poslouchal, vyprávěla mi o všem možném a já si to ve svých myšlenkách představoval a začínal jsem citi že jsme možná i přátelé...

Když po několikáté přišla k mému domovu, řekla, že by mě chtěla vidět. Po dlouhém váhání jsem pomaličku vylezl z úkrytu a spatřil její bledou tvář. Dívala se na mě s takovým odstupem a její rty zašeptali "Fuj, Ty jsi ale ošklivý pavouk". Řekla to ale s takovým citem, že mě to zahřálo u srdce. Dívala se na mě, a po chvíli se její ruka blížila ke mě. Vzal jsem úkrok z pět, ale její ruka ucukla zpátky a já věděl, že ji svým rychlým pohybem děsím. Když se její dlaň přiblížila až k mím nohám, pomaličku jsem si na její dlaň vlezl, a spatřil poprvé její úsměv...

Do té doby, jsme nerozluční přátelé, povídáme si spolu, já ji vyprávím o mém cestování, a ona mě jaký měla z nás pavouků strach.

Jsem starý pavouk který Vám vyprávěl příběh o tom, že z nás pavouků, se mohou stát i dobří přátelé...