Léta jsem psala blog z druhého profilu StoneJane, ale teď bych chtěla trochu upozornit na jeho odnož.

Vypadá trochu jako skladiště, což jí jistojistě škodí, ale nechci zakládat celou rodinu profilů na vintage věci, na háčkované drobnosti, na oblečení, na materiál…

Nevím, jakým zázrakem se mi v říjnu povedlo vyprodat půlku vlastoručních, nicméně dnes už vintage svetrů, ale padla na mě z toho trochu depka.

Mám totiž plné skříně materiálu, potřebuju pořád něco dělat rukama, takže když má nějaký model úspěch, nevím, kdy zabrzdit. To byl příběh mandalových zerowaste svetrů, které vypadaly jako hit, ale dva se mě nechtějí za nic na světě pustit.

Ponča byla úspěšnější, těch jsem upletla asi 10 a jsou pryč všechna:

Pak jsou tu zbytky věcí z chalupy po rodičích, o které mě nestihl okrást podvodný starožitník. Byla bych ráda, aby přišly do dobrých rukou a sloužily.

Dárkové sáčky a dečky vznikají jen tak od doby, kdy v hospodách zakázali kouření a já zjistila, že vlastně kouřím jen proto, abych zaměstnala ruce a nějak to sezení v často hlučném a protivném prostředí přečkala (dnes mi to pomáhá zvládat i sáhodlouhé etudy o vnoučatech, která neznám, a o nemocech, z nichž mnohé mám už takyBrečí smíchy).

A pak jsou tu hromady materiálu, kterého se ve svých 66 letech začínám zvolna zbavovat. Vyklízení domu po rodičích před třemi lety mám totiž  ještě v živé paměti, a tak bych nerada, aby dceru jednou strašilo totéž, protože stejně jako já neumí nic vyhodit. 

Když jsme u toho vyhazování, nedávno jsem se při čištění biopelnice od směsného odpadu dala do řeči s bezdomovcem, který tvrdil, že u nás našel zlato za 180 000 korun. Přitom, jak lidi cpou do popelnic všechno bez přemýšlení, komu by se to ještě mohlo hodit, aniž by vyhazované věci prohlédli, se ani nedivím. Ale možná se jen dělal zajímavým Bláznivý.

Tip pro nevyhazující Pražáky – odnesení věci do Šatníku v Holešovicích  a Jako doma v Libni potěší spoustu lidí, jimž se v životě nedaří.

„Jako doma“ slouží bezdomovkyním, jednou jsem tam šla v mrazu a na rohu stál maličký starší muž v tenké bundě. Zeptal se, jestli nemám něco teplého, že čeká na družku, která si tam šla pro věci. Dala jsem mu obrovský dámský svetr, nic vhodnějšího jsem neměla.

Když jsem šla zpátky, už ho měl na sobě, sahal mu do půl lýtek, a celý šťastný mi mával. Kdykoli chci něco zlikvidovat, vzpomenu si na něj. To, co pro nás už nemá hodnotu, může být pro potřebné dar.

 

Takže to jsem já, MámToNaHáčku.

Když jsem profil před lety spouštěla, přišel mi název geniální, ovšem jmenuje se tak kdekdo a kdejaká akce.

I když tedy nejsem originální, dá se u mě báječně smlouvat.

Těším se na nové návštěvnictvo a třeba i zákaznictvoBrečí smíchy!Miluju tě!