Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Československo bylo vyhlášeno 28. října 1918. Jeho hranice byly vymezeny mírovými smlouvami a z nich vycházejícími rozhodnutími v rámci versailleského mírového systému.

Dne 28. října 1918 zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Mimo jiné dospěli k dohodě, že nový stát bude republikou (byla uvažována i monarchie), prezidentem se stane Masaryk, Kramář bude předsedou vlády. Téhož dne kolem 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem.

Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly Rakousko-Uherska. Na Václavském náměstí u pomníku svatého Václava promluvil k davům kněz Isidor Zahradník a vyhlásil samostatný Československý stát.

Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého, a poté bylo ještě zveřejněno provolání Národního výboru „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem ..."“ Pod oběma dokumenty byli podepsáni Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup – později zvaní „Muži 28. října“. Tentýž den byli do Národního výboru přibráni 4 zástupci, zástupci Němců a Maďarů nebyli přizváni.

29. října jednal Národní výbor s českým místodržitelem Maxem Coudenhovem o převzetí moci. Výsledkem byl kompromis, když se Národní výbor přihlásil k prozatímnímu zřízení veřejné správy. Navečer se pražské vojenské velitelství pokusilo vyprovokovat s Národním výborem střetnutí. Téhož dne se němečtí poslanci usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Německé Čechy (Deutschböhmen) a začlenit ji jako autonomní jednotku do příštího Německého Rakouska. Ve dnech 29. - 30. října se konstituovala československá státní moc v Brně, Plzni, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích a na dalších místech.

Německý generální konzul v Praze a hlavní reprezentant německé vlády v českých zemích v dané době, Fritz Gebsattel, ve stejný den blahopřál Národnímu výboru k revoluci a přál si co nejrychlejší navázání diplomatických vztahů se vznikající ČSR. Jeho hlavním cílem bylo zajištění bezpečnosti německých občanů, kteří v té době pobývali na území českých zemí.

30. říjen byl závěrečným dnem pražského převratu. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo před Národním výborem, protože maďarští a rumunští vojáci odmítli bojovat. Téhož dne se v Turčianském Svätém Martinu sjelo 200 politických vůdců Slovenska, přijali Martinskou deklaraci, na jejímž základě se Slovensko připojilo k českým zemím, a ustanovili dvacetičlennou Slovenskou národní radu jako výkonný orgán v čele s předsedou Slovenské národní strany Matúšem Dulou. Deklarace byla přijata bez hlasování, tedy pouhým hlasitým souhlasem vůdců Slovenska. Tímto aktem se zřekli uherské nadvlády a Uhersku odepřeli právo mluvit jménem slovenského národa.

V Ženevě vyvrcholila jednání představitelů Národního výboru. Sudetoněmecký poslanec R. Lodgmann von Auen jednal s Národním výborem, který chtěl získat německé politiky na vytvoření československého státu. Lodgmann však tuto spolupráci odmítl. Němečtí poslanci ze severovýchodu Čech, severu Moravy a Slezska v čele s R. Freisslerem vyhlásili zřízení provincie Sudetsko (Sudetenland) a její připojení k Rakousku.

Ve stejný den Fritz Gebsattel doporučoval německé vládě navázání diplomatických vztahů s ČSR.

31. října byla v podání Maďarské národní rady završena i revoluce v celých Uhrách, vznikla liberální vláda a v jejím čele vstanul Mihály Károlyi. Vláda zaslala do Martina Slovenské národní radě oficiální pozdrav, ve kterém se zřekla dřívější maďarizace prováděné uherskou vládou a nastínila budoucí soužití Maďarů se Slováky v maďarském státě. Tuto budoucnost však Slovenská národní rada strikně odmítla. Problémem však bylo, že Slovenská národní rada ovládala jen omezené území a bylo tak zapotřebí vojenské pomoci z české části soustátí. Navíc bylo potřeba prakticky zcela vybudovat celý slovenský státní aparát, který byl v té době v rozpadu.

A Zlatokopky jsou hrdé Češky, proto dnes slavíme.

Hlasování bude ukončeno 03. 11. 2019 ve 12:00.

Děkujeme