Život, to je voda. Dvě molekuly vodíku a jedna kyslíku. Co je na tom? Všecko.

Už několik let řeším vodu a zalévání. Nechce se mi pouštět vodu z vodovodu. Nejde o nějaký chlór, protože toho je tam nula celá nula prd a stejně vzápětí vytěká, ale z principu. Pitná voda je vzácnost a  drahá a neměla by se vylévat. A tak jsem před pěti lety pořídila sud na dešťovku. Půlka střechy zahradního domku sud spolehlivě naplní. 
A pak jen stačí pustit vodu do konve, raději hned do dvou , aby se lépe nesly a zalévat, kde je potřeba. 
Je to jako se vším. Vůbec to není tak pohodlné, jako vzít hadici a stisknout páčku na hubici. Ale i když mě pak bolí záda a kyčle, dávám konvím přednost. 
   Problém nastal hned po první zimě. Trochu mě zaskočily nenadálé mrazy... No... spíš jsem zapomněla vypustit sud na podzim, no. Sud mi popraskal. Tak jsem na jaře zakoupila hmotu na tmelení bazénů a pokusila se nádobu zachránit. Částečně úspěšně, ale přece jen, sud pořád teče. 
No dobrá, tmelu pořád přibývá, hladina se trochu zvedla, ale pořád to není ono. Fajn, tak zalévám jen to opravdu nejnutnější. Nové sazenice, vysetá semínka, zjevně vadnoucí rostliny. Není toho moc, takže mi mezi dešti voda docela stačí, 
Kdybych chtěla víc dešťovky, stačilo by zainvestovat do dalších dvou sudů a napojit je na dvě rýny, co jsou u domu. A pak už bych si dávala velký pozor, aby mi nepraskly. 
   Taky koketuju s myšlenkou na kapkovou závlahu. Ale to je zatím přece jen hodně drahé. Snad bych mohla zkusit vymyslet nějaké využití plastových bandasek od pracích gelů, destilovaných vod a podobně. No vida. A mám téma k přemýšlení na dlouhé zimní večery.