Lehce po třicítce se mi začal zhoršovat zrak. Byla jsem naštvaná, hodně naštvaná. Na osud, na svoje oči, na sebe, že jsem  dopustila , aby se to stalo, zase na sebe - nechci něco zásadního ve svém životě vidět ( jak to píšou všechny ezopříručky ), atd... Brýle jsem nesnášela, nesnášela jsem celou tuhle situaci. Na očním se mě hned ptali: "Jaké brýle jste nosila jako malá?" - " No žádné přece!" Nevěřili mi to. "Určitě jste nosila brýle!" Děsně jsem se naštvala, nechápala jsem, proč mi podsouvají tuhle hovadinu. Přece vím, že jsem s očima nikdy nic neměla.

Téměř patnáct let v sobě nosím tuhle záhadu. Až dovčerejška. U jiné paní doktorky: Opět ono známé-tuhle vadu máte od dětství. Ujistila jsem ji, že jsem nikdy nic s očima neměla. Paní doktorka nejdřív myslela, že jsem byla tak trochu odbytá zdravotnictvím, že se na mě vyprdli. Já na to: " Ale ne, já jsem vždycky viděla dobře, na žádném vyšetření jsem nikdy nebyla! ... Tak jsem se dozvěděla, že mám obrovské štěstí. Moje oči se dokázaly i s touto vadou vyvíjet správně. Můj mozek a oči dokázaly společně tuhle vadu tak vykompenzovat, že se nic neprojevilo. Netrpěla jsem tupozrakostí, šilháním, nic! - "Někdo nad Vámi hodně dobře hlídá." řekla paní doktorka. Spadla mi brada. Já bláhová! Vyhrála jsem  v loterii třicet let života bez brýlí a celé ty roky jsem to nevěděla a hudrovala na osud.

Přehodnocuju.  Ano, byla jsem slepá,   ke své vlastní hlouposti. Teď cítím vděčnost, velikou vděčnost. A doufám, že ji cítit nepřestanu. Anděli nade mnou, otři si pot z čela! Jedeme dál.