Nedaleko naší vesnice je most, který pomohl postavit džin plnící přání. Když se takto během jara sadily brambory, vykopal majitel soukromé zahrady špinavý kámen. Aby se mohl na něj lépe podívat, smyl z něj nános hlíny dešťovou vodou. Když ho mnul a čistil, kámen promluvil a hlas nabídl zahradníkovi jedno přání. Protože by vesničanům přišel vhod most přes řeku, aby místo zdlouhavému nakládání na loďky mohli zboží sousedům přinést i na souši, řekl muž, že by si přál pro vesnici postavit most. "Tak se stane", zazněl hlas a kámen pohasl.

Další den nastala divoká bouře. Zahradníkova žena se ten den vracela po proudu řeky z ciziny domů a její loď se silou vln a útesů roztříštila o opačný břeh, než byl její domov. Společně s ní na břehu zůstal i zbytek posádky. Když bouře ustala a hladina řeky se vrátila zase do normálu, sešla se celá vesnice na poradu. Takovou bouři dosud nezažili a lodě, jenž kotvily u řeky, našli převrácené tu a tam, neschopné plavby. Jak tedy přivést cestovatele zpátky domů?

Rozhodlo se, že se sejdou ti nejlepší stavitelé včetně dobrovolných obyvatel vsi a společně se pustí do práce postavit přes řeku cestu. Nejprve byla přes vodu postavena vratká cestička na dřevěných kůlech, po kterých trosečníci mohl přejít domů. Dřevěný můsteček posléze vystřídal vysoký cihlový most, dost vysoký a pevný natolik, aby ho podobná bouře již nepřekvapila.

A tak džin z kamene splnil muži přání postavit vesnici přes řeku most. Již v nich však nebydlí, avšak dává nám znamení, že když si něco přejeme sami, okolnosti nám k tomu příležitost pak dají.