Byl jeden stavitel, světoznámá osobnost. Za svůj cíl si dal postavit věž. Věž vysokou, zdobenou a tak úžasnou, že předčí všechny stavitele a dokonce i jeho samotného. Počal proto klást kámen ke kameni a stavení rostlo. Postupně se na sebe kupila patra, jedno zdobenější než druhé. Barvité mozajky, exotické balkony, mramoroví chrliči, co na zem z výšky se dívali. Stavitel však stále nespokojen, stavěl patro za patrem. Pokaždé ho trkla nová věc, co by na věž umístit mohl, aby jeho oči konečně spatřily tu pravou dokonalost.

Když však vršek věže srazil se s mrakem, stavení se jako smeták svalilo na zem a parádivost se roztříštila do všech stran.

Otřesen, stavitel ze svého domu mnoho dní nevycházel, plný žalu drobné sošky z kamínků v pelechu tvaroval. Představa dokonalosti rozpadla se v prach. Co tedy světu nabídnout, když vlastní modla ze všech nejslibnějších rozdrtila jeho srdce?

Díval se na malou sošku, tvarem trošku legrační. Pomýšlejíc na hlubokou bídu uvnitř, pocítil chabou vřelost této tvorby práce lehce bytost lechtajíce. Časem na věž hodil bobek a figurky lidem nabízel. Byť jen kámen otesaný, září víc než pestrá věž. Věž, o které žádná představa duši nenaplní.

A tož zde je malá cihla, z té smyšlené nádhery. Pro ty co se honí, aby závod se stínem svým vzdali a za úspěchem nespěchali.