1. Proč píšu

„Všechno co děláš, dělej celým svým srdcem.“

Rozhodla jsem se napsat o tom, jak jsem navrhovala kapli do Storsandu nacházejícím se v Norsku, protože toto hledaní, jak vyjádřit svůj pohled na víru, mě velmi ovlivnilo. Myslím, že otázka víry a náboženství je velmi důležitá, přestože žádné náboženství nevyznávám a nechci vyznávat, ale snad všechna náboženství jsou založena na lásce a věřím, že láska je silnější než nenávist a lhostejnost.

Podle mého názoru jsou humanitní otázky velmi důležité, protože rozum a cit by měli být v rovnováze a s rozvojem vědy a techniky by se lidstvo mělo vyvíjet i citově, mělo by být tolerantnější a chápavější vůči jiným lidem. Měli bychom si uvědomit, že s naší schopností tvořit roste i schopnost ničit a bomba je nebezpečnější než kámen. Měli bychom se vyvíjet v obou směrech, protože hlupák může způsobit neštěstí kvůli své nevzdělanosti, ale člověk bez srdce je zrůda.

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Robert Fulghum

Návrh mojí kaple nakonec dopadl mizerně, byl jeden z nejhorších. Jedna moje spolužačka mi později řekla, že jsem ho hrozně shodila tím, že jsem boční kaple udělala barevné, což budilo dojem přeplácanosti či komerčnosti, ale její hlavní myšlenka byla dobrá a měla bych se spíš soustředit na správné a jednoduché vyjádření jedné důležité myšlenky, protože když se budu snažit vyjádřit milión myšlenek, tak to mohu rychle zkazit, proto se budu i této knize soustředit na myšlenky, které jsem vyhodnotila jako nejdůležitější.

1. Možnost volby

Vlastně nevím, proč bych měla navrhovat kapli. Nechápu, jak se někomu muže chtít vstávat v neděli brzo ráno a jít do kostela, když se místo toho může pořádně vyspat. Neumím žádnou modlitbu. Nechápu, proč se někdo přidává k nějakému náboženství. Rozumím tomu, že někdo věří v nějakou vyšší moc nebo Boha. Ale to podle mě není důvod k tomu, aby se přidával k nějakému náboženství, protože tyto dva výrazy neznamenají totéž. To, v co člověk věří, může ovlivnit jen on sám, nezáleží na tom, jestli chodí nebo nechodí do kostela, mešity nebo jiné náboženské svatyně. Někdo jiný vás klidně může přinutit oficiálně se přidat k nějakému náboženství, ale uvnitř stejně budete věřit tomu, čemu věřit chcete.

„Ten, kdo nosí kostel v srdci, ho nemusí navštěvovat.“

Taky se mi hnusí náboženské konflikty, křížové války a inkvizice, které v minulosti zničili nespočetně mnoho lidí, ale náboženské konflikty přetrvávají dodnes. Hnusí se mi zabíjení ve jménu Boha a hnusí se mi terorismus. Hnusí se mi náboženské sekty a náboženští hodnostáři, kteří zneužívají lidské víry, protože zastávám názor, že víra je posvátná. Hnusí se mi náboženské instituce týrající a zneužívající děti a je opravdu děsivé, že se tyto věci dějí ještě dnes a zastávám názor, že do vyspělých společností nepatří. Taky například neuznávám katolickou církev už jenom proto, že se ještě v roce 2012 oficiálně žena nemůže stát papežem.

Kdysi jsem uvažovala o tom, jestli nemám přijmout nějakou víru, protože možná věřím v nějakou sílu mocnější než lidé, ale existuje tolik náboženství. Jak člověk pozná, které je správné? Nebo co když žádné z nich není úplně správné?

Hodně náboženství nám slibuje po smrti vstup do ráje. Ale napadlo mě, že jestli Bůh nebo nějaký anděl před branami do ráje třídí lidi na ty, kdo se hlásili k určitému náboženství, a na ty, kteří nikoli, aniž by uvážil, jaký žili život. (Myslím sice, že to určitě tak není, ale pokud ano.) Tak takového Boha nechci. Jsem přesvědčena, že to jestli se člověk řadí nebo neřadí k nějakému náboženství, nevypovídá nic o tom, jaký ve skutečnosti je. Ani trochu se mi nelíbí myšlenka, že by měl jít do nebe zlý, krutý, prolhaný a špatný člověk, který chodil každý den do kostela, a skutečně dobrý člověk, jenž nikdy v kostele nebyl, by měl jít do pekla.

Tak jsem se rozhodla, že určitě nechci navrhnout žádnou kapli, která by jejím návštěvním ukazovala, že půjdou do nebe už jenom proto, že do ní přišli.

A pak jsem si vzpomněla na knihu Na východ od ráje od Johna Steinbecka, kde se zabývají příběhem o Kainovi a Abelovi.

Sluha Lee v ní říká: „Moji staří páni se mnou souhlasili, že na rozdílu těch slov ohromně záleží - >>panovati budeš<< a >>panuj<<. A nakonec jsme vydolovali tohle zlaté slovo >>můžeš<<. >>Můžeš panovat nad hříchem, můžeš ho překonat.<< ….“

…“Americký standardní překlad lidem přikazuje zvítězit nad hříchem, a hřích můžete pokládat za nevědomost. Jakubský překlad slibuje >>panovati budeš<< a říká tím, že lidé nad hříchem určitě zvítězí. Kdežto hebrejské slovo, slovo timšel - >>můžeš<< - dává možnost volby. Znamená volnou cestu. A svaluje tak všechno zpátky na člověka. Když platí >>můžeš<<, platí zároveň i >>nemusíš<<. …“

……“….. Každá písemná památka, která ovlivnila myšlení a životy nesčetných lidí, je důležitá. A teď si uvědomte ty milióny příslušníků různých sekt a církví, kteří slyší příkaz >>panuj<<, >>zvládni!<< - a soustředí se hlavně na poslušnost. A další milióny slyší >>panovati budeš<< a cítí v tom předurčení. Ničí, co sami udělají, neovlivní předurčený výsledek. Ale >>můžeš<< - to přece dává člověku velikost, staví ho to naroveň s bohy, protože i ve své slabosti a špíně a krví bratrovraždy má pořád velikou možnost volby. Může si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a zvítězit!“

„Ano věřím. Věřím. Jak je snadné vrhnout se z lenosti nebo ze slabosti do klína božstva a vymluvit se: >>Nedalo se nic dělat, bylo to předurčeno.<< Ale představte si tu slávu volby! To dělá člověka člověkem. Kočka na vybranou nemá, včela musí vyrábět med. Není v tom nic božského. Věřili byste, že v těch starých pánech, kteří už propadali do smrti, to probudilo takový zájem, že se jim teď nechce umřít?“

„Ale znovu jsem se zamiloval do toho třpytného nástroje, do lidské duše. Je to ve vesmíru něco zázračného a jedinečného. Věčně na ni něco útočí a nikdy ji nic nezničí – kvůli tomu slovíčku >>můžeš<<.“

„To je ono“, řekla jsem si. Takovou bych chtěla, aby moje kaple vyzařovala myšlenku – myšlenku zodpovědnosti člověka samotného nad tím, jaký bude, pokud se bude snažit být dobrým člověkem, nic nebude bránit jeho vstupu do ráje, ale pokud bude zlý, špatný a ani se nebude snažit být lepším, nic nebude bránit jeho vstupu do pekla. Proto jsem navrhla kapli se dvěma okny do nebe a do lomu jako symbol ráje a pekla, tyto okna se dotýkali jedním rohem, protože někdy může dělit dobro a zlo jen tenoučká hranice, nic není černobílé, některé věci mou být z jednoho pohledu správné, ale z jiného špatné a existují věci, které nejsou ani dobré ani špatné.

Všechny věci jsou neutrální, záleží jenom na lidech, jak je použijí: nůž nám může pomoci při přípravě jídla, ale můžeme jím i někoho zranit nebo zabít, auto nám usnadňuje dopravu, avšak při špatném řízení můžeme způsobit autonehodu, náboženství může šířit lásku a můžeme ho zneužít nebo zfanatizovat s jeho pomocí dav nebo šířit nenávist k lidem jiného náboženství, nové vědecké objevy můžeme použít k výrobě léků, které uzdraví milióny lidí, ale také je můžeme použít k výrobě zbraní, jenž zničí životy miliónů lidí. Člověk je zodpovědný za to, jak všechny věci používá. Nepřirovnávají se snad koncentrační tábory k peklu na Zemi? A to nebylo dílo Boha, ale dílo lidí, zlých, lhostejných a bezcitných lidí. Proto je důležité, aby v srdcích lidí byla láska a tolerance, protože jinak lidstvo vyhubí samo sebe.

„Ale i pokud nenalezneme odpovědi na všechny záhady přírody, víme, že jsme lidé, kteří se musí učit spolu žít.“ Jostein Gaarder – Sophiin svět

Lidé díky své odlišné mysli objevují stálé nové věci, které nám dávají nové možnosti a odhalují nám nové způsoby, jak prožít svůj život, měli by nás činit šťastnějšími, protože si díky nim můžeme vybrat svou vlastní cestu. Avšak objevení nových cest nutně neznamená, že po nich musíme jít. Můžeme si vybrat, protože můžeme najít jak cesty dobré tak i špatné nebo neutrální, ovšem taky na jedné cestě může být někdo šťastný, ale jiný ne. Objevení Ameriky neznamená, že se do ní nutně musí všichni přestěhovat, ale že si můžeme vybrat, kde chceme žít. Jsem šťastná, že jsem se jako žena narodila do dnešní doby ne proto, že ženy v dnešní době nosí kalhoty, ale proto, že si ráno můžu vybrat, jestli mám chuť si obléct sukni nebo kalhoty.

Měli jsme podle zadání na plachtu, která prezentovala náš návrh, umístit i motto, tak jsem tam napsala citát od Roberta Fulghuma: „Hranice mezi dobrem a zlem, nadějí a zoufalstvím nerozděluje svět mezi námi a jimi. Ta hranice probíhá prostředkem každého z nás.“ Sice s ní úplně nesouhlasím, kvůli přečtení Na východ od ráje bych řekla: „Hranice mezi dobrem a zlem nerozděluje svět mezi námi a jimi. Ta hranice probíhá uvnitř každého z nás a je jenom na nás, abychom se postarali o to, v jakém poměru v nás tyto složky budou.“ Avšak jinak mi v podstatě připadal výstižný a stručný.

1. Bůh a evoluce

„Existují myšlenky, které nás všechny svazují, které prostě bereme jako dané jako přirozený řád věcí jako způsob jakým věci jsou. A spousta těchto našich myšlenek nebyla rozvíjena, aby vyhovovala podmínkám tohoto století, ale jen aby stačila okolnostem předcházejících století.“

Ken Robinson

Po připomenutí si myšlenek z knihy Na východ od ráje jsem si uvědomila, i když jsem to tak nějak věděla i před tím, že člověk je jedinečný kvůli své mysli. Žádný tvor nemyslí tak, jako my. Zvířata nebádají nad tím, proč tu jsou, prostě tu jsou, ryby plavou ve vodě, protože jim příroda nebo Bůh nadělili ploutve, ptáci létají, protože byli obdarováni křídly, velbloudi putují po poušti, protože se tam narodili a neptají se, proč neumí létat, všichni tvorové žijí v souladu s přírodou nebo Bohem kromě člověka. Lidé se ptají, proč tu jsou, jaký je smysl života a neví, jestli žijí správně, když se nepohybují po zemi dostatečně rychle, nasednou na koně nebo sestrojí auto, když uvidí, že jiní tvorové žijí ve vodě nebo umí létat, ptají se: „Proč my ne?“ A začnou snít o životě pod vodou a létání, později vytvoří lodě, ponorky, mosty, podvodní stavby, vzducholodě a letadla, ale to jim nestačí a začnou snít o vesmíru, kde ještě ani žádný život nespatřili, vlastně je to proti přirozenému myšlení člověka, aby žil v souladu s přírodou nebo Bohem, a přesto Boha neustále hledá. Odjakživa také pátráme po původu a důvodu naší existence, a dokud nepřišel Charles Darwin s Evoluční teorií, nebyli jsme naši existenci schopni vysvětlit, a tak vznikaly nejrůznější příběhy, jež měly objasnit vznik člověka, a tyto příběhy byly nedílnou součástí různých náboženství, ale měli bychom vzít v úvahu, že většina náboženství se zrodila před více jak tisíci lety a lidé v té době ještě nebyli obklopeni tolika vědeckými objevy a poznatky jako my dnes a jisté věci a jevy v té době nebyli schopni vysvětlit, proto jsou tyto příběhy založeny na znalostech a povědomí o světě, jež měli lidé před více jak tisíci lety, ale naše znalosti se neustále vyvíjejí. Udivuje mě, že přestože lidstvo za tisíc let učinilo nesmírně mnoho objevů, náboženství stále setrvává v nezměněné formě.

„Podle biblického vyprávění usadil Bůh Adama a Evu (tj. člověka a jeho ženu) do zahrady v Edenu, kde žili spolu s Bohem. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu, porušili Boží příkaz a byli ze zahrady vyhnáni. Jejich provinění spočívalo v tom, že jedli z plodů stromu poznání dobra a zla, ze kterého jako jediného jim bylo zakázáno jíst. Byl to však had, který přesvědčil Evu, aby jedla, a Eva přesvědčila Adama.“

Wikipedie

„Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin, 1871.)

Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem.“

Wikipedie

Je fascinující, že tyto dva příběhy, ačkoli jsou každý na první pohled jiný, jsou v základě úplně stejné. Přestože většina děl v hebrejské Bibli vznikla ve 12. – 2. stol. př. n. l. v době, kdy lidé ještě nedosáhli tolika poznatků jako dnešní, můžeme příběh Adama a Evy chápat jako symbolické vyjádření evoluce.

V Bibli se píše, že Adam a Eva byli předci lidstva a nijak se svým myšlením nelišili od jiných zvířat, ale pokud vím, tak nepopisuje jejich fyzickou podobu. Pokud tedy Bible říká, že se myšlení předků lidí nijak nelišilo od myšlení zvířat, proč by se měl lišit jejich vzhled? Proč by nemohli vypadat jako opice nebo i jiná zvířata?

Strom, jehož plody Adam a Eva pojedli, se nejmenuje Strom hříchu ani Strom utrpení nebo jinak, ale Strom poznání. To znamená, že tito tvorové, kteří se nijak nelišili od ostatních, začali přemýšlet jinak.

Adam a Eva neposlechli Boha. Stejně jako ho neposloucháme my, když se učíme plavat, přestože nemáme ploutve, když sestrojujeme letadla, přestože jsme nebyli obdarováni křídli, když léčíme nemocné, přestože v přírodě by už dávno zahynuli, když zabíjíme pomocí zbraní, které zvířata neznají.

A byli za to vyhnáni z ráje. A proto do něho celý život hledáme cestu. Zvířata ji nehledají, protože z něj nikdy vyhnáni nebyli. Žijí v souladu s Bohem a přírodou.

Takže je to vlastně příběh o tvorech, nijak se nelišících od ostatních, kteří začali myslet jinak, a kvůli tomu se změnil jejich pohled na svět. Ale naše myšlení z nás nedělá bytosti lepší nebo horší než zvířata jen jiné. Bůh nás za to, že jsme ho neposlechli, vyhnal z ráje, ale nikoli do pekla, ale do okolí ráje, protože ten se nacházel na Zemi, kdyby Bůh chtěl, abychom trpěli, odsoudil by nás k životu v pekle a nedal by nám možnost žít život podle sebe. Dostáváme od přírody materiál a je jen na nás jak ho použijeme. Stejně jako když někdo dostane barvy, štětce a plátno a je jenom na něm, co na něj namaluje. Může vytvořit mistrovské dílo, avšak taky může barvy vyplýtvat a plátno a štětce zničit. Stejně tak dostáváme život a je na nás, jak ho prožijeme.

Darwinova Evoluční teorie tento příběh potvrzuje a ještě obohacuje. Říká nám, že naši předci pochází z opic, které se nijak nelišili od ostatních opic,(takže už víme, jak vypadali,) ale pak najednou slezli ze stromů, začali chodit po dvou, používat vyrábět si primitivní nástroje, naučili se zacházet s ohněm a rozdělat ho, přestože ostatní zvířata se ohně bojí. A dál se vyvíjeli. Mimochodem nevím nic o tom, že by v Bibli stálo, že se lidé nesmí vyvíjet.

Ale i přestože už víme, že pocházíme z opic, existují věci, jež neumíme vysvětlit a chtěli bychom, protože zvídavost je lidskou podstatou. Proto se obracíme k vyšším silám a Bohu. Nevíme, co způsobilo velký třesk, stále nás udivuje, jak to že na naší planetě vznikl život, když na ostatních planetách naší sluneční soustavy neexistuje. Víme, že život původně vznikl ve vodě, ale co ho způsobilo, když všechno kolem bylo mrtvé? Jak to že jsme jako jediní tvorové začali přemýšlet jinak? Proč se tato změna neudála i s šimpanzi nebo jinými primáty, když jsou nám tak geneticky blízcí? Nejsou tohle snad zázraky?

1. Důležitost lásky

Při obhajobách našich kaplí jeden učitel k jednomu návrhu řekl, že se té kaple až bojí a neví, jestli je to správně, jiný k tomu řekl, že to je správně, že kaple vyvolává pocit strachu. Absolutně jsem se nad tím zhrozila. Jak tohle někdo může říct? Nepatřím k žádnému náboženství a Boha se nebojím ani mě nikdy nenapadlo, že bych se ho měla bát. V minulosti se lidé Boha báli kvůli církvi, inkvizici nebo mocným pánům, kteří ve svých poddaných schválně vzbuzovali strach, aby je poslouchali. Ale je to správě? Měli by se lidé bát Boha? Samozřejmě, že ne. Chvilku jsem to neuměla vysvětlit, proč se mi strach z Boha zdá jako absolutní nesmysl, a pak jsem si vzpomněla na tvrzení, že Bůh je láska. Je politováníhodné, jestli se někdo bojí lásky. Je politováníhodné, jestli se někdo bojí Boha. Pokud je Bůh láska, pak všechno dává smysl. Pokud je Bůh láska věřím v božský původ Ježíše Krista. Myslím, že to byl člověk se srdcem plným lásky, tudíž bychom ho mohli nazvat synem lásky, ale pak jsme všichni děti lásky a můžeme se tedy nazvat dětmi Boha. Nesouhlasí, ale s tím, že Bůh je jen jeden, protože mohou existovat různé druhy lásky, avšak na druhou stranu jenom láska může být uznána jako cit božského původu. Hněv, nenávist, zlost, strach, závist, zášť, smutek a další city podobného ražení v sobě nic božského nenesou.

Vzpomněla jsem si, jak v některých filmech straší, že na sebe přivoláme hněv boží. Ale může se láska hněvat?

Taky jsem si vzpomněla na otázku, jestli Bůh stvořil člověka nebo člověk Boha a uvědomila jsem si, že na ni známe odpověď, protože zvířata umí taky milovat. Ale nevím, jestli láska stvořila život nebo život lásku.

„Někdo tvrdí, že Bůh je láska. Někdo že láska je Bůh. A já říkám, že láska je posvátná.“

Robert Fulghum

Už jsem tu, ale napsala, že lidé nežijí v souladu s Bohem a přírodou, protože přemýšlí jinak než ostatní tvorové. Lidé jsou tvorové, kteří chtějí žít podle vlastních představ ne podle představ Boha, společnosti nebo rodičů. Lidé by se měli naučit, že každý člověk může mít jiné představy a tolerovat to. Pokud společnost není schopna přijmout jedinečnost jedinců, ze kterých se ona sama skládá, svědčí to o její nevyspělosti. Lidé tu nejsou od toho, aby se podřizovali osudu nebo bezmyšlenkovitě naslouchali příkazům druhých, ale aby naslouchali svému srdci, a proto je důležité, aby všichni lidé měli srdce plné lásky. Protože srdce plné nenávisti způsobí jen zlo.