Procházela jsem se svou milovanou Plovárnou, od chatek úplně sama. Jako bych byla jediným člověkem na Zemi a jako by byla Plovárna celým vesmírem. Oči odpočívaly od rovin, přímek, úseček, pravých úhlů, odpočívaly od jednolité šedi betonu a od chladu tvarovaných kovů.

Slunce prosvítalo mezi zpola opadanými stromy, tím světlem svištěly mouchy, můrky a jiný hmyz, skrz to světlo padalo listí a prach a ten jsem ohromeně vdechovala. Slyšela jsem drobné ptáčky skákající ve větvích, nemyslím zpěv!

Slunce prosvěcovalo zbylé, všemi barvami hrající listí. Stála jsem tam jako nejvěrnější ateistka v katedrále Nekonečných nejkrásnějších forem.