Onehdá jsem si vyrazil do parku. Počítám, že byl asi víkend, či podobný den nepracovního neklidu neb přede mnou byla vidina celého dne stráveného „do pohody“. Už z pelechu mě vytáhlo sluníčko, venku teploučko a všechna ta přebujelá a ještě svěží zelenina skoro hulákala „pojď ven“. Pročež jsem dospěl k názoru, že nemá smysl jakkoliv protestovat proti názoru Matky Přírody.

Sbalil jsem skicák, pár tužek, do baťůžku sváču a vyrazil jsem do oblíbeného parku s vidinou studia místní květeny a jiných vymožeností, kterými každý správný park obvykle disponuje (jako třeba lavičky pro povaleče různého druhu, fontánky, vyhlídky, taky nějaký to kafe na blízku… prostě divočina tak akorát pro městského zhýčkance).

Výběr parkové formy divočiny pro relaxaci všeho druhu mívá v období špičky jednu zásadní nevýhodu. Řevu Matky Přírody totiž zpravidla, s vysokou mírou pravděpodobnosti (jak by řekl správný vědec při vědomí, že vždycky je nějaká šance na opak), nepodlehnete sami.

Za běžných okolností tato skutečnost může být buď příjemná, narazíte-li na civilizovance, které vidíte rádi a jejichž přítomnost vám umocňuje už tak nadobyčej pozitivní pocit z pobytu v inspirujícím prostředí. Pak také může být, ještě pořád v lepším případě, neutrální, pokud vás míjí neutrálně vyhlížející civilizovanci, kteří nepůsobí jakoukoliv škodu vaší, přehršlí přírodních dojmů rozjitřené, mysli. A nebo, a teď už jsme u toho horšího případu, může být dost otravná, pokud narazíte na civilizovance civilizované způsobem, o kterém byste raději nechtěli vůbec nic slyšet (natož ho vidět).

Jo jo, tušíš milý soucítící čtenáři, naprosto správně. Ten den jsem měl smůlu.

V očekávání maximálně neutrálních dojmů z kolem proudících občanů jsem se pohodlně usadil na idylicky vyhlížející (a podotýkám, že oblíbené a tudíž svým způsobem MOJE) místo poskytující dostatek inspirace. Měl jsem v plánu zkoumat právě ty zelené a zelenožluté řvouny, kterým tak báječně svědčila pohoda brzkého léta. Jenže, jeden míní a osud, či kdo to má všechno na starosti, si stejně nakonec udělá všechno po svém. A nepochybně jinak, než jste si to naplánovali.

Sedím si, kochám se, sem tam něco hodím na papír. Pozoruju, jak to má ta Matka všechno vyladěné a fungující a zvažuju, co s tím udělat, aby i moje papírové pojetí toho kolem mělo aspoň nějaký šmrnc hodný zvěčnění.

Pak to přišlo.

Dorazil předvoj. Sesunul se na lavičku asi tři metry ode mne (a podotýkám, že všude kolem jich bylo ještě dost volných ve vzdálenostech umožňujících hibernaci všeho druhu i intenzity) a začal hulákat na zatím neviděný zbytek týmu. Jako, že TADY. A do … (tak tohle byl můj výklad aktuálního stavu). Propocené triko, v ruce obří nanuk, na obličeji výraz blaženosti nad splněným úkolem. Bylo to tady – rodinný výlet.

Po chvíli už se na mou nefalšovanou idylku řítila kompletní sestava. Na lavičku naproti mně usedla máma s tátou, k Vorvaňovi olizujícímu gigantický smetanový zázrak z kuchyně pana „SkoroMagnuma“ se přidala paní Vorvaňová s nejmladší generací částečně hulákající z kočárku, částečně se zoufale nudící kolem dospělých členů výletního týmu – teď se přeci sedí a jí se nanuk.

No jo, co se dá dělat. MOJE místo MOJE není a musím být tolerantní. A tak sedím, tlačím se do kochačky a snažím se sem tam něco zaznamenat na A4 přede mnou. Zatraceně to přestává jít, protože paní Vorvaňová je opravdu výrazná nejen prostorově. Většinu mé užívací energie začíná polykat snaha neslyšet nepřeslechnutelné.

První fáze filozoficko- psychologického výlevu se zaměřila na některé nepřítomné členy rodiny.

Uf! Ono je jich víc! Takže vlastně mohu mluvit o štěstí, že se bratrský tým rozhodl dnešní výlet odložit.

Jaká to nepřekonatelná úleva.

Následovalo zhodnocení slabých stránek managementu objektu, v jehož správě se nachází příslušný park, který měl tu čest stát se v daný den součástí rodinné idylky Vorvaňových.

Mé virtuální špunty pomalu přestávají zvládat.

Přichází mezinárodní politicko-hospodářské okénko v podání matky rodu. Kde ta Merkelová udělala chyby, co ti běženci… Zamotala se mi hlava. Připadal jsem si na své lavičce tak malý a nicotný. Naproti mně seděla Bohyně Vědění a já ten den nebyl připraven. Chtěl jsem si jen užívat, vymýšlet ptákoviny a kreslit, co mi pan Kdopakvíkdo v mé hlavě zrovna strčí na papír.

A, světe div se, nakonec to fakt přišlo těsně před mým zběsilým úprkem... Pár tahů perem, zabalit kreslící fidlátka a hurá pryč. A to je výledek... Moravec z lidu – expert na všecko. 

No jo, člověk nikdy neví, kterým směrem se inspirace ubere. Tak pro tenhle den to dopadlo takhle. Není to můj nejoblíbenější obrázek, ale rozhodně vznikl za opravdu silného zážitku.