Znáte to taky. Obchůdek tak nějak stagnuje a vy nemáte chuť nic tvořit, o něco se pokoušet. Zkrátka, ta mrcha múza odletěla líbat zase někoho jiného.

A pak to přijde. Uvidíte na slečně v tramvaji úžasnou brož, nebo jen po očku mrknete do výlohy obchodu, popřípadě doma na dně skříně objevíte sto let zapomenutý kousek látky, vlnu snad ještě po babičce, pytel korálků, co jste hledali už před půl rokem - a už není cesty zpět.

Sednete do křesla (ti šťastnější k pracovnímu stolu), rozložíte po zemi své království (čímž doháníte k šílenství svoje blízké a všemožnou domácí zvěř) a začnete čarovat.

Když se zadaří, máte hned druhý den svůj FlerKrámek o nějakou tu úžasnost bohatší. A nebo se nezadaří, a múza je zase v tahu. Ale to už se tak stává.

Ale teď přichází to nejdůležitější v tomhle tvůrčím procesu. A to KDE (!) na nás ta múza sedne a zatne drápy (v mé představě múzy se skutečně drápy vyskytují - spíše tedy drápky, protože moje múza je křehká éterická bytost se štíhlými průsvitnými prstíky a....ano, s malými, ale ostrými drápky. Jak jinak by do mě mohla zatnout, že ano).

Hledám ten genius loci už nějakou dobu.

Je to snad v tramvaji cestou domů? Pamatuju si matně sama sebe, jak si kreslím na zamlžené okno jakýsi tvar, abych se přesvědčila, že ten drát se skutečně takhle ohnout dá....

Nebo je to na ulici při procházení tržištěm? Jistě se vám už několikrát stalo, že se vám něco líbilo a vy jste si řekli : Tohle si zvládnu udělat doma taky.

Co třeba doma u televize? Sedíte, koukáte na film a vaše ruce tak nějak automaticky provádí naučené pohyby a najednou se začne něco rýsovat. Při závěrečných titulcích už začišťujete poslední nedokonalosti a váš drahý neslyšně, ale zlostně supí, protože jste po něm nevědomky celou dobu střílela korálky.

Já mám svoje inspirativní chvilky skoro všude (ve velmi nepravidelných intervalech).

A co váš genius loci?