Před mnoha a mnoha lety, kdy moje čelo ještě nebylo poznamenané tou hlubokou vráskou, mi jeden přítel, a snad ani ne přítel, ale jen takový člověk, co mi vstoupil do cesty, vymyslel přezdívku. Vlastně byly dvě a bylo to podle toho, jestli jsem byla hodné děvče nebo zlobivá uličnice. Ta hodná byla Liduli a ta zlobivá Lidium. Definice Lidia (lidium podle vzoru radium) byla nebezpečný prvek. Nevím, kde je ten muž a co dělá. A vlastně to ani není důležité, přišel, odešel a něco po něm zbylo - jedna nevinná přezdívka. Byla by to plochá historka, kdyby se ta přezdívka hodného děvčete nějak nezakořenila a nepřevzali ji moji partneři a přátelé. Nikdo už nevěděl, kde se to zrodilo a kdo to vymyslel - myslím, že kdyby se to vědělo, tak přinejmenším tehdejší přítel by mě jistojistě neoslovoval mazlivou přezdívkou, kterou před ním vymyslel někdo jiný.

Všichni jsou pryč, ani ta vůně po nic nezůstala, ani úsměv na rtech. Zůstala jen ta přezdívka a asi mě už bude provázet celý život. Uvědomila jsem si to, když mě jeden španělsky hovořící Američan oslovil Lidulita. Nebojím se, že by to otřáslo jistotou Liduli, jen mi to vykouzlilo docela malinký úsměv a vlastně vyvolalo různé vzpomínky. Přesně před čtyřmi lety jsem seděla na stejném místě jako v tomto okamžiku, koukala na rozkvetlou zahradu před oknem a obdivovala, jak je to krásné roční období. Několik dnů předtím ale jarní mrazíky sežehly venkovní ibišek a jako jakési memento zůstal jen kmínek. Nevěděla jsem, že za pár dní se mi má změnit život, že budu bujaře křepčit a užívat si toho hřejivého pocitu, že jsem ve společnosti někoho, kdo se mi záhy stal velice blízkým. Bylo to dost náročné období a to seznámení bylo jako malý zázrak. Bylo to přesně to, co jsem tehdy potřebovala. Časem to přešlo do jakéhosi patosu, ale to uplynulo ještě hodně vody. Ten člověk před několika týdny zemřel. Kdysi jsme tak nějak měli pocit, že naše cesty by se daly spojit v jednu společnou. Tehdy jsem byla šťastná. Dneska už necítím nic - ani lítost, ani bolest, ani nic jiného podobného. Nevím jestli jsem cynická nebo lhostejná, ale vlastně už ani nevím, jak mi ten onen říkal a je mi to jedno. Tak moc se toho v následujících čtyřech letech událo. Po někom zbylo málo, po někom nic. Po posledním zůstala hořkost a bolest a nějak se jim ode mě nechce, přestože už by to měla být vyhojená rána. Zcyničtěla jsem a uvědomila si jeden detail źe svého života. Příjmení mých partnerů začínala na písmena D-B-D-B. A tak jsem si řekla, že to cimrmanovské debil, blbeček, debil, blbeček není až tak originální a že v abecedě jsou ještě jiná krásná písmena a možná se v nich skrývá náhrada za Liduli.