Trvalo, než jsem dosáhla jistého sebevědomí, které by mi dovolilo to znovu zkusit. Ale abych byla upřímná, nešlo jen o tohle. Dlouho mě život fackoval tak, že už jsem neměla sílu vstát. Doslova. Moje tělo mi vypovídalo službu.

Po další zdrcující diagnóze jsem musela opustit chráněnou dílnu a zůstala jsem závislá jen a pouze na částečném invalidním důchodu. (Máte komorbidity? Ty nikoho nezajímají až na jednu, a ta vám pomůže pouhými několika procenty.) A tehdy jsem ještě netušila, že může být hůř. 

Duben, druhý covid jsem překonala, ale mučivé bolesti všech kloubů mi po něm zůstaly. Ztěží jsem chodila, nemohla jsem sama vylézt z postele, nemohla jsem pořádně otevřít ústa, natož abych si z platíčka vyloupla Zaldiar... předpokládalo se, že jde o revmatoidní artritidu. Začalo se 20 mg Medrolu denně a už pár hodin po první dávce jsem cítila obrovskou úlevu. Nakonec jsem skončila s diagnózou enteropatická artritida při mé staré dobré Crohnově chorobě. Infekce byla spouštěčem a já teď toliko nebojuju se silnými bolestmi, jako s vedlejšími účinky kortikoterapie. A tak trochu se sebou.

Nevím, na co bych měla čekat. Proč nedělat to, co miluju a co jsem vystudovala?  A proč se tím nezkusit živit? Nemám co ztratit! Finančák, OSSZ, pojišťovna, ... a jsem tu. Už ne jen jako zákaznice.

Tohle vylévání srdíčka opravdu nemá za cíl, aby mě kdokoliv litoval. Jen sděluju, kdo vlastně jsem. I pro sebe. Těším se na další stránky blogu, těším se na Vaše blogy a na Vaši tvorbu, na sdílení radosti z bytí, kterého se nemohu nabažit... budu psát o přírodě, o životě, o zemi, o vesmíru, o lidech a hlavně o tom, čeho si většina lidí příliš nevšímá. Taky to budu malovat. Asi je to můj osud. Ačkoliv v něj vlastně nevěřím?! A co vy?